Svědecká

Blížící se okurková sezóna sice nad míru přeje tisíckrát ohřívaným mediálním polévkám, ale přece jen občas přinese cosi téměř nového. Nejmenovaný ministerský náměstek, který se velmi dlouho velmi neúspěšně vydává za odborníka na správní právo, se po tisící rozhovořil o vhodných adeptech k odebrání titulu. Kromě aspirace na řád zlatého kolovrátku za nejvyšší počet doslova opakovaných nesmyslů nám ovšem nabízí tři možnosti:

1. na vysoké funkci působí osoba, jež vědomě páchá trestný čin podle § 180 trestního zákoníku (jehož se dopouští ten, kdo byť i z nedbalosti zpřístupní údaje získané při výkonu veřejné moci), anebo
2. protože sám ví, že žádné tituly odebrat nelze a že o tom nelze vést žádné správní řízení, pouští si klidně pusu na špacír, což může být jen obyčejná pomluva, ale ne porušení zákonem stanovené mlčenlivosti (když drbou babky u plotu, taky přece žádnou zákonnou mlčenlivost neporušují), anebo
3. jako správný odborník na správní právo netuší, že pracovník správního úřadu je vázán povinností mlčenlivosti, nebo si myslí, že ustanovení správního řádu neplatí v Plzni, nebo si myslí, že ustanovení zákonů neplatí pro něj.

Skromně se domnívám, že pravda bude oscilovat někde mezi b) a c).

V předletním čase však někdy zbývá čas i na to, na co se ho jindy zoufale nedostává, třeba podívat se do všelijakých soudních spisů.

To je zvlášť podnětné, protože kdekdo sice může lhát jako když tiskne, ba ještě hůř, ba být dokonce lhářem z přesvědčení, ale jako svědek je přesto podle zákona povinen vypovídat pravdu (a zákon také poměrně mstivě pamatuje na to, kdyby tuto povinnost pravdomluvnosti náhodou porušil). A tak nám bývalý novopečenský pan studijní proděkan najednou ve věci sp.zn. 34 C 805/2009 plzeňského soudu prozrazuje, že bývalý novopečenský vědecký proděkan, který svá vystoupení sehrával pod pseudonymem statutárního proděkana, opravdu o tom právu nemá nejmenší potuchy (jde o jednu z mála věcí, možná i jedinou, ve které s ním samozřejmě plně souhlasím).

Vzpomenete si ještě, jak tehdy aktuální novopečenci halasně do světa vytrubovali, že osoba zastávající funkci (pohříchu neexistující) statutárního proděkana může po libosti vyhánět ze školy studenty, protože k tomu byla pověřena kýmsi, kdo už v té době sám taky žádnou školní funkci neměl?

My prostí hnidopiši jsme pořád tvrdili, že po zániku funkce děkana zanikají i pověření, která udělil, a podle čl. 12 Statutu právnické fakulty se žezla ujímá věkem nejstarší z proděkanů (jímž vědecký proděkan, který se tak dobře bavil vyhazováním studentů, pro změnu zase nebyl), takže pan vědecký proděkan realizoval své vyhazovací hobby nezákonně.

A co že se dozvíme ze svědeckého, a tudíž jistě pravdivého, vyprávění bývalého novopečenského studijního proděkana?

No přece, že „z titulu statutu naší fakulty přešla všechna oprávnění děkana“ na nejstaršího zbývajícího proděkana. Řekněte sami, není to krásné? Nehledě k tomu, že nás pan bývalý proděkan coby svědek ujistil, že aféra plzeňských práv by hned v září 2009 vyšuměla, kdyby (světe považ a div se) ji nerozdmýchalo tehdejší vedení (abych to upřesnil, tedy já a mí kolegové), které svými mediálními vystoupeními přivodilo neskutečnou dehonestaci fakulty.

Že bych nějak zapomněl, jak jsem si do školy vodil novináře, jak jsem urputně stával na schodě, který jsem samými mediálními vystoupeními ošlapal a s daleko vysunutým pyskem hrdě promlouval k médiím o plzeňských hrůzách?

Že bych si nepamatoval, jak jsem nesl, doprovázen hned několika úpěnlivě přivolanými kamerami, všelijaká trestní oznámení, v nichž jsem kdekoho na širém světě označil za veřejného činitele? Pamětníci si jistě připomenou, že jeden z nositelů trestních oznámení, jakož i cenné myšlenky, že veřejným činitelem je každý, kdo podepisuje veřejné listiny (například doručenky, takže pro veřejného činitele zřejmě není v naší krásné zemi kam šlápnou) měl batoh, zatímco druhý vlasy.

Já batoh nemám, ale vlasů taky už ne tolik, kolik bych chtěl, tak který jsem to vlastně byl?

Dost vtipkování, naštěstí ani jeden.

Nikdo, a tedy ani já si přece nezaslouží trest tak strašný, aby musel, byť jen na okamžik, být v kůži některého z bývalých novopečenců a být soustavně a krutě okusován, ohlodáván a usilovně žvýkán, neboli ožírán, pardon, sžírán nekonečnou závistí, neutuchající zlobou, nedůvodnou pomstychtivostí a jinými podobně pozitivními emocemi.

Dost vtipkování, od toho jsou tu přece jiní.

Jak mne včera upozornil jeden z Vás, budeme si brzy (nedej, Bože!), totiž pokud nastane ona národní katastrofa, kterou jsme si zvykli označovat za přijetí nového občanského zákoníku, kupovat v samoobsluze kromě rohlíků i všelijaké bohy a bůžky, ba i bohyně (bůžkyně zní fakt zvláštně). Bohové ať již třeba bůh severního větru Boreas nebo jeho šéf Zeus či kolegové Afrodíta nebo Eros, případně keltští Dagda nebo Lugh či nám bližší slovanští bohové Perun, Radegast, Bělborg či třeba Morana, jsou totiž zcela nehmotnými éterickými entitami. Takový bůh rozhodně není člověkem a rozhodně je nehmotný: a vše nehmotné, co není člověkem, přeci má být podle nového občanského zákoníku nově věcí. Tak už se na takový božský trh těším: prosil bych zabalit deset deka Morany a půl kila Dagha (nebo se, stejně jako Vy všichni, spíš děsím)? Bude znít fakt zajímavě, když budeme kupovat deset deka Radegasta.

« Zpět