Svět je kniha

a kdo necestuje, jako kdyby četl pořád jen jednu stránku. Pravil svatý Augustin. Jenže asi nečetl náš nový občanský zákoník.

Zatímco my budeme kvůli exotice pěkně dřepět doma, turisté lačně chtiví té pravé exotiky se k nám jenom pohrnou.

Proč třeba jezdím do ciziny já? Chci si užít moře (jež fakt nemáme a obávám se, že o moc lepší to nebude), případně chci potkat volně žijící mývaly (což lze už i v tuzemsku).

Ale co když má někdo náročnější choutky? Ba dokonce výrazně náročnější choutky?

Když si někdo toužebně přál namísto neoriginálního ano-ne vstoupit do manželství v roli žirafy, musel se trmácet za skutečně hříšný peníz až na jih Afriky.

Uzavření manželství navlečením většího počtu kovových obručí na krk je totiž zvykem u afrických Ndebelů. Když se žena vdává podruhé či potřetí, prostě dalších pět či deset obručí přidá. Zkušenost učí, že krk se vytáhne.

Už jsme si psali o tom, že u keňských Samburů se nevěstě prostě pomaže hlava máslem (není-li máslo po ruce, tak hlínou). Jestliže tedy u Samburů je člověk s máslem na hlavě automaticky nevěsta, pak například páni autoři nového občanského zákoníku jsou nevěstami par exellence.

Pokud by se Vám však nechtělo ministrovat nebo tupě opisovat dlouhé středověké texty, jimž nikdo včetně Vás nerozumí, a přesto by Vás spalovala horoucí touha promenovat se s máslem na hlavě, museli byste se vydat až do subsaharské Afriky právě k Samburům.

U některých australských kmenů jsou ženichům na znamení dospělosti, do které vstupují sňatkem, vyraženy přední zuby.

Ale kdo by se kvůli tomu trmácel až do Austrálie? Opište pár tisíc stran středověkých paragrafů a lidé nakonec budou stát frontu, aby Vám mohli dodat sňatečnou způsobilost a označit Vás za dospělého ženicha.

U australského kmene Dieri musí sňatku povinně předcházet zásnuby. Snoubenec si odřízne malý kousek své mužské pýchy, vloží ho coby svého posla do vytouženého místa své vyvolené, a po uplynutí příslušné doby zásnubní jej transparentně, neboli veřejně, vymění za tu část těla, ze které svého poslíčka odřezal. U jiných australských kmenů jsou sice zásnuby rovněž povinné, ale vypadají docela jinak: snoubence se odříznou dva prsty (občas se píše, že dva články některého prstu) a jakmile se rána zahojí, je vdaná. Domorodci žijící ve Velké Viktoriině poušti si svatební obřad nezvykle zjednodušili: nevěsta se strčí do vaku a prostě se předá ženichovi.

Podle slavného § 659 občanského zákoníku lze sice vstoupit do manželství tak trapně, že manželství vznikne kladnou odpovědí na úřadem či církví položenou otázku, zda chcete vstoupit do manželství. Jenže: „manželství vznikne i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli.“ Takže budiž máslo. Například.

Případně strčme ženicha (neboť diskriminaci podle pohlaví zásadně odmítáme) do pytle.

Kdo by ještě někam cestoval, když si může podle našeho nového občanského zákoníku užívat v tuzemsku?

Pravda, ten svatý Augustin…

« Zpět