Svět to stejně ví

Často se snažíme zastřít něco, co celý svět stejně dávno ví.

Máme velké, ale opravdu velké, štěstí, že ti, kdo tak zoufale bojují alespoň o malá zrnka pozornosti jiných, jež ovšem vůbec nezajímají, volí naprosto odlišné metody.

Představte si tu hrůzu, kdyby to tak nebylo, a kdyby s všeobecným nezájmem bojovali všichni stejně.

Nikdo nás nebere vážně, tvrdí například mladé Ukrajinky z hnutí Femen, a proto se svlékáme.

Těch, jimž bohužel musíme občas věnovat nezaslouženou pozornost i na těchto stránkách, si samozřejmě taky nikdo dobrovolně nevšímá (proč taky?), naštěstí však zvolili (pro nás) poněkud příjemnější metody, nežli ukrajinské krásky, například pomlouvání, hanobení a jiné činnosti, jež jim (na rozdíl od jiných) přinášejí nezkalenou radost.

Už celé roky uctivě referujeme o tom, jak dohnali a předehnali sice ještě ne zavilé imperialisty, ale aspoň Zlín, ve zlatých komisních časech Gottwaldov. Tedy Gottwaldov v časech, kdy na pořádném kusu světa platilo, že řešení každého problému závisí na existenci té správné komise (V.I.Lenin), že komise nic nezjišťuje, ale zneškodňuje (stejný pán), že každý odpor je třeba rozdrtit, ať to stojí, co to stojí (Gustáv, původně Augustin, Husák), že jsou chvíle, kdy nesmíme dbát zákona, ale musíme se řídit politickými zájmy (Milouš Jakeš) a že veřejným zájmem jsou pocity členů příslušné komise (V. Dvořáková).

Dnes tyto skvělé principy platí už jen v českém vysokém školství (kde se ovšem v rámci jeho likvidace důsledně uplatňují), takže není divu, že se Gottwaldov jmenuje zase Zlín.

Ovšem tím (jak jsme si dovolili skromně dokumentovat), jak dělali jednu botu za druhou, dokázala notorická paní komisní se svým notorickým panem exministrem předehnat slavnou obuvnickou metropoli Zlín na celé čáře a na každém místě, kde se zrovna vyskytovali.

Jejich nečekané obuvnické úspěchy (bota za botou) přitom nikdo neoslavuje, svět je k nim vůbec krajně nespravedlivý.

Když třeba pan notorický exministr zařídil svému neméně notorickému náměstkovi něco mezi milionem a dvěma, jak pravil: na kafe (na jedno?), za několik málo nesmyslných dopisů, jež sice vstoupily do dějin, ale jen absurdního humoru, svět mu radostně tleskal. Když za sotva patnáctkrát víc pořídil namísto pár bez ladu a skladu potištěných papírků celou malebnou zříceninu, chtěli by ho za to snad i popotahovat.

Když teď pan ministr spravedlnosti jmenoval paní, kterou mu navrhoval pan nejvyšší, z popotahování za vidnavské zdivo korektně a transparentně nic nebude, protože ona s koupí taky souhlasila. A že tím pádem bude celý svět vědět, že byl pan notorický exministr odvolán právě jen z důvodu své totální neschopnosti?

Vždyť on to přece stejně dávno ví.

« Zpět