Svět záhad

je prostě záhadný.

I když se pořád ještě najdou tací, kteří chválí nový občanský zákoník (letos ho chválil například jeho hlavní autor), přesto stranou pozornosti a hlavně úplně stranou všeho chválení zůstává blahodárný a samozřejmě chvályhodný vliv nového kodexu na rozvoj lidského myšlení.

Jeden bývalý politik přitom kdysi upozorňoval, že s lidmi je to jako s olivami, které nám dávají olej jedině, když je drtíme.

Nyní už druhý rok žijeme s všezahrnujícím a přesto neuchopitelným a nepochopitelným zákoníkem, a protože je vpravdě lidské snažit se proniknout i do těch největších záhad, národ si logicky naprosto nebývale tříbí mozek.

Takže, páni záhadologové a paní či slečny záhadoložky, zapomeňte na jakési prapodivné kruhy v obilí a škaredé zlé šedivé mužíčky, vlastně na ty ne, protože ti nám ty záhady přece připravili.

Tak co třeba tahle moc pěkná záhadička?

Podle § 976 občanského zákoníku absolutní majetková práva působí vůči každému (nestanoví-li něco jiného zákon).

Například podle Nejvyššího správního soudu (sp.zn. 1 Ao 1/2009) navrhovatelem v řízení o zrušení územního plánu nemůže být osoba, jejíž územním plánem, tedy veřejnoprávním opatřením, dotčené právo nemá povahu absolutního práva, nýbrž má naopak povahu práva toliko relativního, takže úspěšným navrhovatelem nemůže být například nájemce, podnájemce či vypůjčitel (a pak že je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného a naopak, jak se nám marně snaží namluvit § 1 odst. 1 občanského zákoníku).

Jenže podle § § 977 „jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.“

A světe, div se, nový občanský zákoník přece nic takového vůbec nikde nestanoví.

Že bychom tedy byli skvělou zemí zcela bez absolutních práv?

Takové právo stavby zase § 1242 občanského zákoníku označuje za nemovitou věc, jenže, jak už z názvu plyne, jde přece taky o právo.

Právo stavby se jako právo promlčuje, současně však je věcí a jako věc je tedy předmětem vlastnického práva, které se pro změnu nepromlčuje (jak stanoví § 614 občanského zákoníku). Promlčuje se tedy právo stavby jakožto právo, anebo je vlastnické právo k němu coby nemovité věci nepromlčitelné? Tak si pěkně luštěte.

Na druhou stranu si však musíme uvědomit, že nevykonávání práva může současně (jde-li o právo, které je věcí, a právě o takové právo v případě práva stavby jde) způsobit domněnku jeho opuštění. Coby opuštěná nemovitá věc připadne právo stavby státu.

Právo stavby sice připadne státu, jenže mu připadne jako právo promlčené. Pokud se právo promlčí, není dlužník podle § 609 občanského zákoníku povinen plnit vůbec nic. Jestliže tedy právo stavby připadne státu jakožto opuštěná věc nemovitá, pak ale vzhledem k tomu, že současně jde o právo promlčené, je státu takto nabyté právo celkem k, hm, k ničemu.

A máme další záhadu: k čemu je takové právo vůbec dobré?

Což se samozřejmě netýká jen práva stavby, ale celého zákoníku.

« Zpět