Světlo v tunelu

Konečně. Přátelé, jsem tu s Vámi.

Po dlouhém, marném tápání v transparentní, leč stejně zcela neprůhledné temnotě konečně pořádné světlo na konci novopečenského tunelu (že by snad onoho druhu: cítím tu někde plyn, rychle rozsviť!?).

Ale nemožné se stalo skutkem, a v této podivuhodné době, kdy odebíračské hnutí vyvolalo masivní projevy solidarity, už nemusím jen tiše a zapškle závidět uznávaným a podporovaným adeptům na odebrání titulu. Protože potom, co vyšlo najevo, že adresáty nactiutrhačných anonymů, později dokonce i statečně, ale pro jistotu nečitelně, podepsaných urážek distribuovaných z Plzně klidně i na Kavkaz, jsou zásadně ti, kteří to dotáhli mnohem dál než novopečené vedení, skoro patří k bontonu být taky uražen a pokud, nedej Bože, novopečenci vydrží hru na úředníky hrát ještě nějaký čas, přijde doba, kdy si budou ctižádostivci jejich typu tajně posílat odebíračské dopisy sami, aby se dostali do lepší společnosti. Na druhou stranu mne dětští psychologové pesimisticky ujišťují, že ani zcela retardované dítko tuhle hru nemůže vydržet moc dlouho, a že si zřejmě brzy začnou hrát na něco jiného (třeba na vojáky: kdo první umře, prohrál?).

Ale k věci: už jsem se taky odhalil jako rychlostudent. Studoval jsem od září 1973 do června 1978, podle svých přihlouplých, ba až tupých, výpočtů, v nichž jsem jen zcela mechanicky uplatnil získané nekvalitní vědomosti bez jakékoli tvůrčí fantazie, tedy skoro ubohých pět let. Podle skvělých objevů geniálního kalendářního badatele (jak jinak, našeho pana exnáměstka) jsem však pražskou právnickou fakultu stihl za sotva pouhého půl roku.

Pan exnáměstek konečně po zásluze pokořil i Járu Cimrmana (a to někteří nepřející říkají, jak je těžké být blbem, protože tu panuje příliš velká konkurence, a vidíte, když se člověk snaží, jde to, jak pěkně to jde). Po vzoru skvělých spisovatelů, kteří psali své romány formou dopisů, píše nový génius v této dopisové formě právní analýzy (bohužel jsou jaksi všechny stejné, což může napovídat i tomu, že původně dostal takovou analýzu sám s průvodním dopisem opiš desetkrát a pošli deseti, pardon, šedesáti různým lidem, jinak dostaneš přes…).

V jedné ze svých skvělých dopisových analýz (č.j. R-594–10) totiž kromě toho, co napsal i do všech ostatních, konečně poodhalil dosud temný závoj své metody. Zatím jsme na tom v novopečenském tunelu byli jako v každém jiném tunelu (smrad, bahno, ale hlavně tma, i když tentokrát transparentní).

Pan exnáměstek nyní píše, že adresát studoval od 19.6.2001 do 6.6.2005, neboli pouhých odporných 3,7 roku. Vyděšený adresát kromě kalkulačky a starého dobrého počítadla zapojil i všechny končetiny a pořád mu vychází, že mezi těmi daty uplynuly bez dvou týdnů čtyři roky.

A tu to máme, my prosťáčci ubozí, šifra je rozluštěna, exnáměstkovských čtrnáct dní bývá našich mizerných O,3 roku (tedy čtyři měsíce). Pokud jsem tedy studoval od září 1973 do června 1978, je to podle exnáměstskovského přepočtu ledva hanebný půlrok.

Seděl jsem doma a myslel pořád na jedno (no, možná i na dvě): jak se na všechny ty odporné rychlostudenty, kteří se nyní hájí takovými hloupými a nepodstatnými, zcela formalistickými nesmysly, jako že namísto požadovaných pěti let studovali pět let, přišlo (uznejte totiž sami, že člověk, který namísto pěti let studoval pět let, své rychlostudentství maskoval opravdu docela lstivě). No, a teď už to víme. Novopečenci nám dali nahlédnout do své kuchyně a pořádně nám vytřeli zrak. Do teď platili za, hm, například vykastrované tury domácí, ale nyní se to otočilo o 360 stupňů.

« Zpět