Světoví nebo aspoň

kostaričtí. A už vůbec ne Japonci!

Jistota je moc pěkná věc a tak jistě nám všem udělalo velikánskou radost, když se nám dostalo mohutného potvrzení, že ani notorický pan exministr, ba ani neméně notorická paní komisní, ba ani celá řada jiných jim podobných (byť pravda, jim podobných – naštěstí – celá řada není) nejsou Japonci. Ne snad, že by předtím někoho nějak zvlášť vlezle napadalo, že Japonci jsou. Je však přece jen hezké mít naprostou jistotu.

Stejně tak je pěkné si potvrdit, že jsme opravdu světoví a že sledujeme nepopiratelné světové trendy. Nalézám se ovšem v malé, leč krásné zemi, kde na rozdíl od nás o hodně přijdou, protože tu prý nemají H (nemají-li H, to o hodně přijdou, pravil sice rádoby právnický student Werich o Francouzích, ale o španělsky mluvících národech to platí jakbysmet), i když to možná může být jen nějaký mediální blábol, podobný těm, jež známe z našich objektivních veřejnoprávních televizí, protože hned vedle máme město Jacó, které místní španělsky mluvící beze studu čtou jako „Haco.“ Takže mohu potvrdit minimálně to, že u nás platí stejné trendy jako v Kostarice. Tím nemyslím, že třeba zdejší malpy kapucínské (což jsou černobílé opice) se z přátelství dloubou do očí a rvou si srst, přičemž pak vyrvanou hrst kamarádových chlupů něžně opatrují (byť řada našich tuzemských bližních si počíná právě jako malpy).

Spíše je hezké sledovat ptáky všeho druhu, posedávající na rýžových (i ta tu mají) i jiných polích na umně vybudovaných strašácích (samozřejmě jen ve chvílích, kdy nevyzobávají zdejší rýži či jinou plodinu). Je pěkné sledovat zdejší mývaly, nosály i jiné krásné živočichy, jak se povalují na rezavějících klecích, do nich měli být původně lapáni (dnes už se to asi třicet až padesát let nesmí) a vyloženě si těch kovových lehátek užívají. Je hezké sledovat, jak místní obyvatelé ověsili železnou lávku přes Interamericanu (podle jména dálnice, i když tak nevypadá) šátky a jiným prodejním artiklem, jakož i bezpočtem reklamních plakátů a pohodlně přecházejí silnici (kdo by při zdejších teplotách dobrovolně lezl do schodů?). Na dotaz sdělují, že když někdo vymyslí nesmyslné, hloupé nebo nemožné řešení (lávku přes silnici s minimálním provozem, strašáky, kterých se ani zaostalý pták nebojí a podobně), je třeba jej nedbat a najít si libovolné chytré, možné a smysluplné vlastní řešení. Prostě stejně jako u nás.

Vždyť třeba podle proslaveného § 441 odst. 2 občanského zákoníku musí mít plná moc stejnou formu jako právní jednání, k němuž je udělena. Takže cizinec, který se rozhodne někomu udělit plnou moc k sepsání notářského zápisu, aby se nemusel sám trmácet do Čech, by se asi měl trmácet do Čech, aby tu sepsal notářský zápis o té plné moci, kterou sepíše, aby se do Čech trmácet nemusel. Prostě něco takového jako klec na mývaly, do které se chytat nesmějí, lávka se spoustou schodů přes silnici, po které se moc nejezdí, anebo těžce vymyšlený a vytvořený strašák, na kterém se ptákům opravdu moc dobře sedí. A český Nejvyšší soud přece pod spisovou značkou 29 Cdo 3919/2014 už koncem loňského roku (koncem listopadu) dospěl k závěru, že když zákon stanoví blbost, netřeba se jí řídit a tudíž plná moc k sepsání notářského zápisu nemusí být sepsána notářským zápisem. Doufejme jen, že tento trend se záhy prosadí i při (ne)používání dalších ustanovení našeho občanského zákoníku (alespoň v těch nejnutnějších případech, jichž, jak se zdá, je zatím něco přes tři tisíce).

A jak že to je s těmi Japonci? Samozřejmě že naše skvělé myslitele neodlišujeme od Japonců podle toho, že se v Japonsku smí říhat, mlaskat a nesmí smrkat s lézt s mýdlem do vany, v tom ten zásadní rozdíl asi nebude. Podstatné však je, že slovo Japonce platí a že Japonec nelže. Taky ten rozdíl vidíte?

« Zpět