Tak i tak!

zní podle našeho nového kodexu vyčerpávajícíc odpověď na jakoukoli otázku.

Je těžké posoudit, jestlipak ten nový občanský zákoník je prodchnut úctou k sebemenší tradici anebo zda naopak je nasycen nefalšovaným novátorstvím téměř za každou cenu.

Pro tu i onu variantu najdeme bezpočet argumentů.

Úcta k tradici, a to skutečně i sebemenší, se ve světle některých paragrafů zdá až neuvěřitelná.

Zahrabete se třeba do lejster, zjistíte v moudrých a přesných knihách, že hranice Vašeho pozemku vede úplně jinudy, než kudy soused postavil plot, vznesete důvodnou pochybnost o tom, kudy hranice vede a podáte příslušnou žalobu, kterou pečlivě doložíte zmíněnými argumenty.

Protože žijeme v právním státě a máme úžasný občanský zákoník, pochopitelně prohrajete. Jsou-li totiž hranice mezi pozemky pochybné, určí je soud podle posledního pokojného stavu (podle § 1028 občanského zákoníku). Tady je úcta k tradici, byť sebekratší, zcela evidentní.

Ale s novátorstvím je to docela stejné. Už jsme si psali o tom, že podle Lenina řešení každého problému závisí na tom, zda máme po ruce správnou komisi, jež podle slavného citátu téhož pána samozřejmě nevyšetřuje, ale zneškodňuje. Už jsme si taky psali o tom, že nás všelijaké komise, zejména ta jedna, vrací do matriarchátu, tedy do období, kdy jedna stařena autoritativně rozhodovala prakticky o všem.

V oněch skvělých dobách, kdy standardní muž byl pouhou vystrašenou obětí matriarchátu, bylo z nedostatku lepších nápadů například početí připisováno samozřejmě jenom větru, nota bene jen severnímu (zejména ovšem u koní), ale i daleko praktičtějším a realističtějším příčinám, jejichž podrobnému popisu se radostně věnovala řada tehdejších vědců, například stravě z fazolí či vůbec bobů, nebo náhodnému spolknutí všelijakého, zejména ohyzdného, hmyzu.

Už jsem si taky kdysi dovolil vznést skromný dotaz, zda znáte romantičtější projevení sňatečné vůle, než bude láskyplné polykání ohavného poletujícího hmyzu roztouženými dvojicemi toužícími po potomstvu? Zda si dovedete si představit letitého, vousatého kmeta, jak ve vzdálené budoucnosti vykuleným pravnoučatům líčí, jak si vzal jejich prababičku?

Jak jsem tak za ní jel na kole, spolkl jsem mouchu, a babka se smála tak, až spolkla druhou, no, a už to bylo, od té doby je moje manželka, a kmet určitě nevěřícně zakroutí hlavou nad osudem, který mu nachystal zákoník, podle jehož § 659 se sice lze vzít neoriginálně a zcela bez nápadu kladnými odpověďmi na otázku, zda se fakt chcete vzít, ale manželství vznikne i jinak, je-li vůle snoubenců zřejmá.

Tady ovšem jsme spíše na poli novátorském, protože staré mýty sice přisuzovaly početí pojídání fazolí či severnímu větru, ale na rozdíl od potomstva manželství takhle zpravidla nevznikalo.

Tak jak to tedy vlastně je. Tak i tak?

« Zpět