Tandem?

Začíná další týden boje o právo, a taky o práva, ta plzeňská, týden, který přinese rozhodnutí.

Jak padlo v nedělních Střepinách, studenti nechtějí zvítězit, chtějí jen, aby zvítězila spravedlnost.

Vítězství spravedlnosti je ovšem i vítězstvím studentů a jejich bílé revoluce, studentů, kteří se i podle televize sjednotili jako jeden muž (vidíte aspoň, že těch zrádcovských čtvrt procenta je zcela mimo rozlišovací schopnost normálních lidí).

Je však opravdu velmi zvláštní, pokud studenti promlouvají uvážlivě a rozumně, zatímco profesorky dští zlobu, a sice nepravdivé a nespravedlivé, ale o to jednoznačnější odsudky.

Samozřejmě, studenti mají zbraně, které prapodivné osoby, jež jim chtějí sebrat jejich školu, jejich sny, jejich vize, jejich budoucnost, jejich práva ve všech smyslech toho slova, neměly, nemají a nikdy mít nemohou. Nemyslím teď na to, že se celý národ budí hrůzou, aby se snad paní komisní nevydala na frontu se stejnou zbrojí jako plzeňské studentky (odvážnými fotkami). Mám na mysli ty zbraně, jimiž bojují všichni plzeňští studenti (tedy všichni minus asi pět), a jež jejich utlačovatelé nikdy neměli, nemají a mít nebudou a nemohou: právo, slušnost, moudrost, cit pro spravedlnost, nebo dokonce cit vůbec.

Paní komisní, jež i podle premiérova sobotního vystoupení v Lidových novinách rozhoduje o akreditacích hlavně podle pocitů a známostí, samozřejmě může najít i nějakou nevelkou podporu, třeba u těch, s nimiž si radostně připíjela na zmar jejich fakulty, když společně iniciativně přemýšleli, jakou ohavnost by o plzeňských právech ještě vymysleli. Ale je to podpora pod rozlišovací schopností normálních lidí.

Jako čelná česká marxistka (jak ji opět v sobotu označil pan premiér) samozřejmě vyznává starý dobrý (či snad naopak naprosto ohavný?) totalitní princip, že právo na vzdělání mají jen osoby oddané, nebo aspoň tvárné a bezcharakterní, které se jí budou bát, a proto ji budou poslouchat a uctívat (můžeme se jen dohadovat, co z těchto charakteristik její připíječi jsou?).

Pan ministr kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (podle toho, jaké noviny čtete) ji sice počátkem února podpořil (když se 4.2. zase jednou ztrapnil prohlášením, že plzeňská práva končí, protože je opustili odborníci; ve své neskutečné sebestřednosti totiž přehlédl, že plzeňská práva rozhodně nekončí, a navíc z nich ani neodešli odborníci, ale jen jeho nohsledové, z nichž většinu pan předseda Nejvyššího správního soudu navíc pravdivě označil za akademické nuly).

Nevíme, zda to udělal z čisté a nehynoucí lásky k ní, nebo zda ji podpořil jen proto, že mu paní komisní pomohla k ministerskému křeslu tím, že spolu vytvořili pomlouvačný tandem, který si navymýšlel o plzeňských právech spousty nesmyslů, na jejichž nesmyslnost se však do voleb nepřišlo, nebo zda poté, co po měsíci intenzivního pomlouvání konečně dorazila na plzeňskou fakultu, tam nakonec opravdu něco špatného nenašla (na něj)? Nevíme to, stejně jako nevíme, zda uplácel studenty z čisté lásky, nebo proto, že ho volili?

Podstatné však je, že tenhle boj, boj plzeňských učitelů a studentů o právo, v právním státě nejde prohrát.

A podle své Ústavy naše krásná republika právním státem je. Viďte, pane (bohužel ještě) ministře? Viďte, paní předsedkyně?

« Zpět