Taras po plzeňsku

Vraždění neviňátek bylo v historii oblíbenou kratochvílí různých tyranů, hlavně těch, které historie líčí jako přihlouplé, úchylné či jinak zvrhlé, chorobně mocichtivé a podobně skvěle vybavené. O králi Herodovi se například můžeme dočíst, že v otrocké závislosti na vlastní moci byl odhodlán zničit každého, kdo by ji mohl třeba i domněle ohrozit, ale protože byl hlupák, nedokázal vyhledat toho, kdo představoval skutečnou hrozbu. Ve virtuálním, mediálním světě se samozřejmě i neviňátka vraždí virtuálně pomocí mediálního zhanobení: jednak se proti tomu nedá moc bránit, pokud si nepořídíte například vlastní televizi, nejlépe veřejnoprávní, jednak Vás nezavřou, když se ukáže, že jste si všechno vymysleli.

Novopečenci ve vedení plzeňské právnické fakulty se baví virtuálním vražděním svých bývalých spolužáků, ale protože se jim konečně podařilo zasednout ta správná křesla, navenek to vypadá, že fakultní alma mater (pro některé matka opravdu krkavčí) požírá své vlastní děti (nebo by aspoň dost ráda). Aby nedošlo k mýlce, vůbec neshledávám podobnost novopečenců s hloupým a krutým králem Herodem. Ten totiž jednak vraždil jen cizí neviňátka, a jednak, chtěj, nechtěj, byl legitimním vládcem. Vlastní dítka požírali docela jiní kabrňáci. Výrokem: „já tě zplodil, já tě zabiju,“ použitelným i pro nynější úporné tažení fakulty proti jejím absolventům, se proslavil třeba starý opilec, lupič a násilník Taras Bulba. Takže pokud Vás název dnešní úvahy svedl k mylné domněnce, že bude o nějakých receptech a prozrazených kulinářských tajemstvích, buďte klidní. Na blbost receptů netřeba a vykonavatelé blbosti stejně neudrží žádné tajemství, dokonce ani kulinářské.

Požírat kohokoli ovšem může jen ten, kdo na to má žaludek. A znáte to, třeba taková kráva má sice žaludky hned čtyři, ale sežrat Vás prostě neumí. Za cenu toho, že jsem přišel o dlouho plánovaný sobotní oběd s přáteli (jimž se ještě jednou upřímně a hluboce omlouvám, opravdu jsem se na ně moc těšil) jsem se dostal k dalším dopisovým bombám hnojůvkám (copyright na tento název má jedna slavná spisovatelka), a fakt, jsou to anonymy.

S průvodním dopisem obdrželi zatím někteří z fakultních dítek určených k obřadnému sežrání, či podle možností či schopností rádoby požíračů aspoň ke slavnostnímu ohlodání, několik anonymních listů papíru.

Co byste tak dělali, kdyby Vám přišel nepodepsaný, neorazítkovaný papír sdělující Vám, že máte nastoupit v pondělí do vlaku do Budějovic, nebo do vězení, nebo že máte odevzdat na pražském hlavním nádraží vysvědčení z první třídy, protože učitel byl úchyl, nebo že se Vám ukládá, abyste nahý/á třikrát obtančil/a po jedné noze kolem kostela na náměstí Vašeho města, a to nejpozději do tří dnů a v trojím vyhotovení. Asi byste takový paskvil neprodleně zahodili, případně jej použili k jiným účelům, k nimž se papíru nehodného čehokoli jiného, používá (v úzké závislosti na jemnosti či hrubosti materiálu, na němž by paskvilózní obsah byl zaznamenán). Jenže někteří absolventi už jsou z mediální masáže tak zblblí (a přitom ji mají zadarmo, zatímco třeba thajskou masáž by museli krvavě platit, mediální masáž platí někdo docela jiný), že místo aby použili papír k účelům, k nimž se obvykle užívá, připravili mne o sobotní oběd (ne že by mi to vzhledem k nezanedbatelné nadváze nějak zvlášť uškodilo).

Už jsem tu psal, že chápu, pokud studenti pod petici proti odebíračské blbosti uvedli jiná nežli svá jména (pokud ji záludně neuhnětl nějaký přitroublý konspirátor), a stejně tak chápu, že v pruhovaném pytli se blbě kandiduje, takže se do podpisu něčeho, co signatáři zcela nepochybně přinese to, co se v české kotlině slušnější formou označuje průšvih jako vrata, nikdo moc nehrne, a přisvojení si pravomoci úřadu je právě to, co svému pachateli žádné velké radovánky nepřinese (tedy pokud není úporný masochista nalézající zálibu v hodně uzavřeném prostoru). Na druhou stranu je to fakt k posmání (a „m“ píšu skutečně jen proto, že jsem učitel): opravdu hodně moc se bojíte pod něco podepsat, ale jak si tedy přisvojíte zásluhy? Co když někde hrdě vyleze nějaký blázen a prohlásí: to jsem podepsal já! Už Gogol přece psal o tom, jaký měl Taras Bulba těžký život (a to se Taras Bulba určitě nebál podepsat, jenom to neuměl).

« Zpět