Tázací?

Před pár dny jsme slavili (tedy možná jak kdo) výročí odchodu sovětských vojsk. Třeba v ralském vojenském prostoru po nich zbyl těžko snesitelný zápach a stopy brutálního ničení rozpoutaného ze vzteku, že museli konečně odtáhnout. Podobnost s některými jevy horké současnosti jistě zcela náhodná.

Možná, že někteří či některé, kteří či které obzvlášť vynikali/y v usilovném tréninku okupačního jazyka, hořce litovali/y, že po těch, kteří se nezváni chopili moci, zbyla jen (z jejich vlastní zlostné vůle) spálená, či obvykle v praxi spíše mohutně pokálená, země. Ale jiná cesta k revitalizaci prostě nebyla, což je poučka s univerzální platností.

Zatímco však nad odchodem okupantů před dvaceti lety panovala všeobecná mediální i jiná radost, dnes se přece jen najdou žurnalisté, kteří vyjadřují slzavý stesk nad podobným osudem novopečenců.

Což samozřejmě přemýšlivý člověk chápe, protože pokud se vůbec někde uchytí, budou se redakce muset přeorientovat na pomluvy z docela jiných regionů, a pokud ne, což je pořád mnohem pravděpodobnější, nebudou pomluvy, jež budou huhlat kdesi v obýváku nejspíš na adresu svých sousedů, zdaleka tak poutavé.

Dopustit něco takového si jistě v očích některých pomluvchtivců zaslouží rozhodné odsouzení a také exemplární trest, k němuž se obzvlášť hodí podivná akreditační instituce, jež se jinak k ničemu rozumnému zřejmě nehodí.

Včera jsem opravdu v žádném případě nechtěl vzbudit (mylný) dojem, že by snad postup šéfky jedné nejmenované Akreditační komise proti podobně nejmenované plzeňské právnické fakultě nebyl dost cílený, promyšlený a prokonzultovaný. Proto jsem takovou ošklivou domněnku pro jistotu preventivně vyvrátil poutavými fotografiemi (viz včerejší úvahu Ilustrovaná II), jež jste mi laskavě poslali a jež skvěle vykreslují a dokumentují onu tvůrčí a dělnou atmosféru, v níž se rodí jak geniální rozhodnutí, tak i skutečně převratné objevy (např. onen skvělý bonmot, že počet docentů na plzeňských právech katastrofálně poklesl o více než čtvrtinu, totiž z devíti na deset, který jsem rovněž včera v úvaze Jak kdy! radši ocitoval doslova, protože jinak by nikdo neuvěřil, že se na oficiálních akreditačních stránkách mohla taková pitomost ocitnout).

Pokud jde o mne, já sám fotografuji či se nachomýtám k fotografování výhradně hezkých a rozumných tvorů, jako je třeba ona krokodýlice v úvaze Ilustrovaná z letošního 21. února, fotografovat ty ostatní ponechávám jiným (byť Vám jejich dílo rád předložím k laskavému posouzení, jako třeba včera).

Při onom včerejším zamýšlení mi ovšem nedopatřením vypadlo písmeno P, jímž jsem hodlal výstižně charakterizovat počínání paní šéfové, případně ji samotnou.

Namísto slova „prokonzultovaný“ se tak v Ilustrované II ocitlo neexistující slůvko „rokonzultovaný,“ jež samozřejmě není zdaleka tak výstižné, už proto, že vůbec nic neznamená.

Bohužel to sám neumím opravit, fakultní pamětníci si totiž dodnes škodolibě připomínají mé technické neumění, jakož i to, že místo mne po celou dobu vkládal údaje do fakultních systémů pozdější novopečenský pan studijní proděkan (proto mne skutečně překvapilo, když tak razantně poukazoval na mnohočetná pochybení v této evidenci, protože ji místo mne řadu let obhospodařoval, což samozřejmě ví každý, kdo tehdy kolem fakulty jen prošel). Škoda, že se na to někdo někdy nezeptá.

Protože komisní paní šéfka vždy „vyjadřovala podporu určité skupině členů akademické obce okolo dr. Pospíšila a prof. Eliáše“ a „vyvíjela zejména prostřednictvím médií tlak na akademickou obec předestíráním negativního osudu fakulty v případě, že v jejím čele nebudou stát osoby, jež veřejně preferovala“ (jak se praví v dokumentu, který už celkem dlouho v tichosti leží na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, a na který jsem si dovolil upozornit 24. tohoto měsíce v úvaze Princip lenivého kolovrátku), neudiví nikoho, že se baví právě jen s těmi, jež tak zuřivě preferuje.

Už jsme si na to celkem zvykli a umíme to i ocenit (například v onom posledně zmíněném dokumentu ležícím v ministerském tichu slovy:„předsedkyně Akreditační komise dlouhodobě intenzivně zasahuje do činnosti fakulty nástroji s členstvím v nezávislém orgánu veřejné správy zcela neslučitelnými, svědčícími pro její podjatost…pře­sahujícími její pravomoc a vylučujícími její nestrannost…“).

Že jiní tenhle podivný zvyk bavit se jen s někým zvyk bez dalšího přebírají, přece jen občas udiví. Pročpak se třeba západočeská paní rektorka někdy nezeptá i někoho jiného nežli bývalých novopečenců na různé zajímavosti v souvislosti s plzeňskou právnickou fakultou? Na rozdíl od novopečenců by si ti ostatní ani nemuseli vymýšlet, a mohla by se přesto dozvědět celou řadu celkem zajímavých věcí.

« Zpět