Templářská

Je sice pátek třináctého, ale není říjen a nejsme templáři.

Takže naštěstí: nejsme templáři, a i když je pátek třináctého, není aspoň pátek třináctého října 1307.

Bohužel už všichni víme, co nám přinesla dávná proroctví z prázdného dna sklenic s vínem, pro naprostou jistotu věštby znovu a znovu naplňovaných a vyprazdňovaných (samozřejmě jen pro účely věštění), jež pro budoucnost zvěčnil neznámý autor na fotografiích u úvahy Ilustrovaná II.

Na první pohled to sice vypadá, že paní předsedkyně s odrodilým studentem a učitelem plzeňských práv prostě popíjí, ale už z radostně pomstychtivého výrazu tváře oné připíjející dámy snadno poznáme vyšší cíle, jež vyprazdňování sklenic sledovalo.

Někteří z Vás se ovšem domnívají, že počínání zachycené na dotyčných snímcích je výsledkem bezvýhradného přijetí staré slavné moudrosti, kterou jazykem odpovídajícím vzdělání paní komisní vyjadřujeme slovy: istina v vině.

Což si pro Vás, kteří jste se nekvalifikovali k nejvyšším funkcím studiem marxismu a ruštiny, dovoluji přeložit.

Neznamená to totiž „jistota o vině“ či „jistá vina,“ jak by to odpovídalo obvyklému počínání paní komisní vůči všem, jež nemá ráda, což je lidstvo minus pár těch, se kterými se jí dobře popíjí, takže klidně nabídne akreditaci za jejich svobodné zvolení do vedoucích akademických funkcí (jak nám prozradil pan notorický exministr v monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube). Znamená to: ve víně je pravda, a protože paní komisní v boji proti spravedlnosti, právu a studentům vždy prosazuje to, co se svými připíječi vymyslí, pravdu rozhodně potřebovat nemůže, takže je třeba se jí zbavit. A jestliže je pravda, které se nutně potřebuje zbavit, ve víně, pak je další postup samozřejmě jednoznačný.

Boj paní komisní za likvidaci zlotřilého vína, obsahujícího neměně odsouzeníhodnou pravdu, má ovšem daleko širší dimenze a ukázal nám, kdo je kdo, nejen v naší prapodivné současnosti, ale i pro účely vyčerpávajícího hodnocení let minulých.

Rozdělil nám totiž populaci na ty, kteří řádně studovali dlouho či ještě déle, a na odporné rychlostudenty.

Hodně dlouho třeba studoval práva někdejší ministr nespravedlnosti, ten, který vymýšlel s jednou zlou, téměř permanentně opilou kreaturou, jak svým bližním sebrat akademické tituly (jak také jinak, mám na mysli Alexeje Čepičku, který sice prolezl právnickou fakultou až šest let po maturitě, ale za to vymýšlel se svým opileckým tchánem Klementem Gottwaldem, jak připravit své bližní o svobodu, život a pokud možno i akademické tituly).

To konečně nejspíš patří k dobré tradici: i pan aktuální exministr nespravedlnosti přece studoval řádně dlouho, a v doktorském studiu dokonce tak dlouho, že se posléze raději sám z titulu děkanské funkce vyloučil a odebral se studovat jinam.

Poctivě dlouho studoval samozřejmě i velký reformátor a normalizátor (z reformátora normalizátorem) Augustin, později raději Gustáv, Husák, který zamýšlel připojit Slovensko k Sovětskému svazu (ale později, jak pravil lidový humor, radši ke Slovensku připojil Čechy).

Co naopak přinesli světu ohavní rychlostudenti práv?

Třeba Mikuláš Koperník nebo Johann Wofgang Goethe, o svatém Janu Nepomuckém ani nemluvě? Nebo například právnický rychlostudent Karel Hynek Mácha? Či Francois Rabelais, který kromě právnického rychlostudia ještě věštecky upíral paní komisní její moudrost (proslul totiž výrokem, že do zlé duše moudrost nepronikne).

Co světu přinesli ohavní rychlostudenti jiných oborů?

Třeba takový Jan Amos Komenský?

Když už jsme u těch templářů: papež Klement V., který je nechal zřejmě nevinně pozavírat, studoval prý práva taky dost dlouho.

« Zpět