Teorie pravdy

Pořád mi nešlo do hlavy, jak mohou politici a jejich novináři halasně tvrdit, že za pozdní přihlášení o miliardy ve Švýcarsku může ministr financí, když podle jediné smlouvy o právní pomoci mezi naší zemí a Švýcarskem (čl. 2 citované smlouvy zveřejněné pod č. 9/1928 Sb.) za náš stát vždy jedná Ministerstvo spravedlnosti.

Pořád mi nelezlo do hlavy, proč za to může Vrchní státní zastupitelství (jež ovšem v té době vedl vedoucí státní zástupce, který na počkání i bez počkání nebil hlavou o zem, jakmile zdálky zahlédl stín pana ministra spravedlnosti, podle novin ovšem té kmotrovské; a na rozdíl od pana nejvyššího zástupce se asi taky nesetkal s panem kmotrem pana spravedlnostního ministra a nenechal se od něj schválit), když přímo podle pokynu Nejvyššího státního zástupce (č. 1/2011) tyto záležitosti zajišťuje výhradně Nejvyšší státní zastupitelství (jehož šéf se ovšem s panem kmotříčkem pana ministra na oné podle médií schvalující schůzce moudře sešel). Pokyny Nejvyššího státního zástupce či zástupkyně ovšem jinak říkají všelicos, co se často hrubě nehodí (třeba že učitelé ani funkcionáři škol nejsou veřejní činitelé a podobně).

Pořád mi nelezlo do hlavy, jak mohl jeden náměstek spousty různých ministrů či ministryň tvrdit, že lze rušit vysokoškolské diplomy a odebírat akademické tituly, když zákon říká, že to nejde.

Myslím, že už to konečně vím. Lze totiž říkat, že za nepřihlášení se o nechtěné miliardy může ministr financí i vrchní státní zástupce, že učitelé jsou veřejní činitelé a že tituly lze odebírat podle libosti bez ohledu na čas a dokonce i bez ohledu na to, jestli je dotyčný má nebo nemá.

A jestlipak víte, proč se to může říkat?

Přece proto, že je to pravda.

Světlou stezku k tomuto skvělému řešení nám přináší (jak také jinak) návrat do té nejaktuálnější minulosti.

Nemusíme se ovšem vracet až do oné pokrokové, moderní doby, kdy mušketýři zuřivě ukusovali kusy papíru, do nichž balili koule, jež následně zpředu cpali do širokých trubkovitých ústí svých mušket (kulky se balily do papíru proto, že byly všelijak neforemné a mohly by z podobně neforemné hlavně zase vypadnout), aby mohli plně využít stometrového dostřelu svých zbraní, zatímco obchody na dálku se sjednávaly prostřednictvím Chappého optického telegrafu (tedy prostřednictvím semaforů na vysokých kopcích na dohled od sebe), neboli až do dob, kdy císař pán konečně po desetiletích ušlechtilého váhání schválil občanský zákoník, z jehož pokrokového textu byl z drtivé většiny sestaven ten náš zbrusu nový, který nám pan ministr pronutil.

Stačí se vrátit do minulosti o něco méně vzdálené, do časů filozofa Thomase Peirce, tvůrce konsensuální teorie pravdy. Podle něj totiž pravda je cosi, na čem se shodne skupina lidí (třeba: politici a jejich novináři, pan ministr a jeho partneři či milenci, o nichž nám referuje nejen tisk, ale už i encyklopedie, např. Wikipedie, novopečenci a jeden student, který je podporuje, a tak dál).

Nezávidím ovšem novopečeným pánům.

Návrat do časů raného feudalismu je zjevně vábí. Štvanice na lidi jsou pro ně palčivě nutkavou inspirací a lákadlem a preventivně si je podle raně feudálních vzorů trénují, v poslední době například na plzeňském panu děkanovi. Ale na druhé straně představuje to dvanácté či třinácté století i spoustu zrádných osidel.

Na rozdíl od teorie pravdy, ke které se plzeňští novopečenci radostně přiklánějí a podle které je pravdou to, na čem se dohodnou, raně feudální moudrosti vládl tvrdou, svraštělou rukou Tomáš Akvinský, podle kterého je pravda (považte!) shoda skutečnosti s poznáním.

Tak takhle ne, pane Akvinský. To Vás novopečenci pěkně nechají práchnivět ve Vašem hrobě, protože Vaše teorie pravdy je pro ně až příliš neaktuální.

« Zpět