To je ale pech!

Ba přímo smůla!

Volič je duše nevyzpytatelná, ba přímo záludná. Notorický pan exministr se mohl slastně oddávat reformám, a zas nic.

Mohl za zdatného a mohutného pokřiku: „reforma,“ případně za zásadně modifikovaného pokřiku: „reforma“ (vidíte ten zásadní, ale hlavně obrovský, rozdíl?) nekompromisně ničit odporné, hustě propletené sítě, ať již za využití principu „padni, komu padni,“ anebo oblíbenějšího principu demokratického, transparentního výběru, samozřejmě uplatňovaného zcela bez milosti a na všechny.

Například: toho pavouka vlevo zahnat, síť vymést, tu síť nad obrazem vlevo ještě nechat, tři, dva, jedna, a teď už ji taky vymést a pavouka vyhnat (případně, pokud to nikdo neuvidí, nepozorovaně, ale samozřejmě transparentně, zašlápnout).

Navíc se reformování nemuselo omezovat jen na ničení pavoučích sítí v rozích obrazárny, a samozřejmě související uvědomělé čištění (například vytírání podlahy galerie nebo mytí schodů, případně pro větší účinek mydlení schodů, pokud by snad po nich měla chodit nějaká ta konkurence). Notorický pan exministr dokonce mohl za zdatného a mohutného pokřiku „reforma“ posunovat roh toho či onoho obrazu vzhůru či dolů a případně i jinak (posunutím rohu do strany) a zásadně tím reformovat (skoro svou) obrazárnu.

S ohledem na to, že správná osobnost po vzoru pana exministra nemá mít nic společného s právem a právníky, ani se studiem, by se mohl dokonce těžce a bolestně obětovat a reformovat galerii i tím, že by obětavě, ba přímo mučednicky, odnesl třeba takovou Katedrálu a nahradil ji podstatně lepším dílem, například svou reformní fotografií či sebranými reformními projevy (slovo reforma v nekonečném množství přízvuků).

Pan František Kupka byl totiž přece jen synek notářského úředníka a na té výtvarné akademii to taky zvládl v letech 1887 až 1890, tedy za dobu velmi nápadně podobnou rychlostudenství, ať už mezi roky 1887 a 1890 uplynuly jen dva roky, anebo ještě méně (z méně známých objevů: od ledna 2001 do května 2005 uplynulo podle pana vždycky a komukoli náměstka toliko 2,8 roku, jak bylo objeveno při výrobě rychlostudentů pod univerzitním č.j. R-576–10, zatímco od od června 1998 do října 2002 podle něj zase uplynuly rovné tři roky, srov. univerzitní č.j. R-583–10).

Tedy poměrně blízko k právu a poměrně blízko k rychlostuden­tství, k čemuž (ani k jednomu!) by se pan exministr rozhodně nikdy nesnížil.

A teď zas musí namísto svého milovaného čištění (oprašovaní galerie) poslancovat, za což nepochybně může dvojka na pražské kandidátce téže strany.

Neboť onen trestně stíhaný člen nejmenované Akreditační komise polepil malebná pražská zákoutí volebními plakáty, podle nichž z Prahy vyhnal kmotry. Ano, čtete dobře: opravdu jenom z Prahy.

Nyní už definitivní pan expremiér přece už loni v Parlamentních listech 9.7.2012 podrobně a výstižně definoval faul jako to, že se „Pospíšil spojil proti ODS s médii,“ načež podle téhož článku „Pospíšil zrudnul a jeho kmotr Jurečko zblednul“.

Je sice pravda, že pan exministr zatočil s veškerou nepoctivostí, neboť, jak víme prosadil občanský zákoník, sepsaný, jak sám říká, jeho blízkými (osobou blízkou je dokonce i podle nového občanského zákoníku manžel, registrovaný partner, rodič, bratr, snoubenec, milenec, ale kdo ví, kdo byl vlastně myšlen).

Slavný § 7 nového kodexu konečně skoncuje s všelijakými národními a státními ostudami, s korupcí i jinými podvodnými nešvary. Podle ustanovení § 7 se totiž přece má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Takže, přátelé, jak už jsme si říkali: hlavně nic neurčitého! Určitý počet peněz v krabici od vína, zcela určitou akreditaci za jmenování zcela určité reformní osoby, zcela konkrétní obraz, neurčitost je totiž matka podvodu a nepoctivosti.

Tolik uprášených galerií ještě máme, a pan exministr už zase musí poslancovat. Ach.

« Zpět