Tonoucí

Demokracie se obvykle vymezuje jako podřízení menšiny většině. Existují ovšem ruštinářky vydávající se za politology, podle kterých demokracie znamená pravý opak a je absolutní vládou pokud možno zapšklého, zlého a nepřejícího individua. Že by nějak takto zněla definice komisní demokracie?

Vždyť i ona stále neslavnější Akreditační komise má své odborné subkomise, protože například ruštinář právu nerozumí, a nezačne mu rozumět jen tím, že se nacpe do správní rady instituce realizující právnické studijní programy prioritně zaměřené na soudce a státní zástupce. A dokonce i ona pracovní subkomise po prostudování akreditačního spisu přece byla pro prodloužení akreditace plzeňských práv, a proč by nebyla, jestliže plzeňská situace je lepší nežli na další právnické fakultě, která s Akreditační komisí žádné problémy nemá?

I jednohlasné usnesení Studentské kurie Rady vysokých škol už říká, že platná zákonná úprava vztahující se na prodlužování akreditace není vyhovující.

Dokud v čele Akreditační komise stály osobnosti, jež byly uznávanými odborníky, kteří se nevyžívali vymýšlením mediálně zajímavých kauz a pokud možno nepřetržitou prezentací vlastní neomylnosti a bohorovnosti, osobnosti, jež nebyly závistivé, pomstychtivé a zlé, osobnosti, jež mluvily pravdu, špatná právní úprava nevadila. Jakmile se ovšem situace změnila, nesmyslnost současné právní úpravy vynikla nesmírně plasticky.

Už Churchill kdysi řekl, že komunismus je hnutím méněcenných, a svěřit moc někomu, kdo nadále používá metody, jež si kdysi v mládí tak oblíbil, bohužel přináší, že si bude léčit komplex méněcennosti například na nevinných studentech.

Podle mnohých paní inkviziční rozpoutala současné dění proto, aby uvolnila studenty pro soukromou školu, budovanou těmi, s nimiž tak objektivně a nestranně popíjí (naznačuje to například spolek Šalamoun i řada dalších, myslí si to prakticky každý, s kým jsem v předchozích osmnácti dnech mluvil).

S pobavením jsem si proto přečetl, že Akreditační komise je „bludný balvan v cestě právnickému vzdělání u nás“ (Ihned.cz včera večer). Oním bludným balvanem podle zmíněných novin není proto, že se snaží rozdrtit tisíce nevinných studentů, jejich rodičů, přátel a blízkých, ale proto, že není dost vstřícná ke zmíněné soukromé škole, kam uprchlo z plzeňských práv něco málo pedagogů objektivně a nepodjatě popíjejících s paní akreditační (podle fotografií pod úvahou Ilustrovaná II), mimo jiné podle pana předsedy Nejvyššího správního soudu oněch akademických nul.

Už z přísloví víme, že bývá zvykem obecně neoblíbených hlodavců opouštět potápějící se lodi. Že by se hvězda oné komisní dámy konečně vydala prudce vertikálním směrem (k zasloužené­mu dnu)?

Vždyť já to dělám jen pro Vás, mohla by zdůvodňovat své neskutečné počínání, abyste nemuseli studovat na škole, kde se Vám líbí, ale mohli za drahé peníze pro mé spolustolovníky studovat na škole, kde bude všechno jinak! Vždyť já chci jen Vaše dobro!

Ale my Ti ho nedáme, odpověděli hrdě studenti.

Na věnci na rozloučenou, který položili ke své fakultě, není psáno: Vzpomínáme.

Je tam napsáno: Zvítězíme!

« Zpět