Toužení svědící

Před necelými dvěma roky jedna trošku televizní profesorka vášnivě toužila stát se mnohem a mnohem televiznější (až bude nejteleviznější na celém světě), zatímco jeden po zásluze odstavený a bohužel nekvalitně uklizený exministr stejně zoufale a vášnivě toužil být taky aspoň trošičku televizní. To se ovšem nezajímavým lidem může podařit jen nějakou opravdu pořádnou ostudou, a tak ji tedy vymysleli, ne ovšem svoji, ale pro jiné.

To proto, že (jak bylo napsáno shodou okolností právě včera v článku Politický aktivismus České televize na virtually.cz/jou­rnal) „televize se silně angažuje ve prospěch vytváření záporného obrazu stran a lidí, kteří se z nějakého důvodu nelíbí jejím redaktorům, či spíše jejich loutkovodičům.“ Jen na okraj, citovaný článek připomíná, že Česká televize napadla premiéra „za historicky první nesouhlas s názorem ministra spravedlnosti,“ protože „vrabci na střeše si dávno cvrlikají o mimořádně dobrých vztazích pana Moravce s panem ministrem“ (když jsou tak mimořádné, aby nakonec nebyly nestandardní?).

Už před více než rokem jsem si dovolil poukázat na novou moudrost, že budeš-li pít hodně kávy, budeš mít srdce jako zvon, případně jako kůň, takže chceš-li ho mít jako kůň, nebo i jako vůl (tedy to srdce), pij denně aspoň pět šálků kávy, ale i na tehdy zbrusu nový recept tuzemské provenience: chceš-li mít mozek (pověst atd.) jako vůl, fabuluj aspoň třikrát denně o tom, že jde odebírat akademické tituly.

Doba ukázala, že nejméně jeden ministerský náměstek ho určitě jako vůl má (samozřejmě to srdce), protože prý za napsání několika nepříliš gramotných dopisů dostal z veřejných univerzitních prostředků víc než milion. Přitom však podle svého dřívějšího, tehdejšího i nynějšího šéfa, pana ministra spravedlnosti podle Neviditelného psa kmotrovské, jemuž ovšem občas melouchařil u jiných ministryň či ministrů, dostal pan náměstek od školy na kafe.

Vydělíme-li jeden a půl milionu obvyklou cenou šálku kávy, zjistíme, že pan všenáměstek ho fakt má jako kůň, případně vůl (to srdce samozřejmě, co jiného). I kdyby kupoval šálek kafe za dvě stovky, stejně by jich za půl roku vypil kolem čtyřiceti denně.

Mezi jiné objevy páně náměstkovské, jakož i dámy komisní a dvou či tří dalších, patřilo, že hrát hry lze nejlépe prostřednictvím pošty (zejména v případě jednoduchých stříleček nám odeslání výstřelu poštou umožní hrát je dlouhé týdny a ušetřit tak za novou hru, což se v časech ekonomické krize jistě hodí). To vyzkoušeli na jinak nezvykle přiblblé hře na úředníky (vhodné pro děti tak do tří let) rozesláním dopisů bezdůvodně vyhrožujících odebráním akademického titulu.

Navzdory tomu všemu bychom jim měli být vděčni, že světu nade vši pochybnost dokázali, že plzeňští absolventi vždy v minulosti studovali řádně a poctivě a že jejich studium je nenapadnutelné.

Vzpomenete si ještě na tu super neobjektivní komisi zřízenou rozhodnutím starého západočeského pana rektora (čímž myslím bývalého pana rektora) 30.října 2009? Tu, ve které zasedl například studentský senátor, přijatý v přezkumném řízení se čtrnácti body (který potom neustále kritizoval všechny, kdo byli přijati v přezkumném řízení s méně než třiceti body).

Tu, ve které kromě studentů zasedli z právnické fakulty už jen sami novopečenci v čele s tehdejším novopečenským studijním proděkanem (nebo že by se tam místo sezení snad jen trochu jako „čerství absolvent“ jen trochu „ochomítal,“ jak se rád s hlubokou znalostí rodného pravopisu oficiálně vyjadřoval?).

Tu, ve které páni novopečenci jistě zcela nestranně a objektivně prověřovali své vlastní studium v magisterském studijním programu, průběh svého vlastního rigorózního řízení a pan studijní proděkan (s dalším členem komise) také své studium v doktorském studijním programu (jakož i studia páně proděkanovy manželky).

Jen na okraj, výstupem komise bylo mimo jiné, že několika absolventům doktorského studia vyčítala (jako typickým rychlostudentům) příliš dlouhou dobu doktorského studia (4,5 roku), zatímco pan studijní proděkan ho studoval let šest a onen další komisní bojovník dokonce sedm.

Podstatné ovšem je, že komisní paní, pan tehdejší a snad již brzy budoucí exministr (pokud mu všechno půjde tak dobře, jako zdražování soudních poplatků, které svým geniálně zpracovaným návrhem v některých případech výrazně zlevnil, třeba pokud jde o poplatek za výpis z obchodního rejstříku, zdražený ze sedmdesáti korun na dvacet, nemuselo by to trvat zas tak dlouho), jakož i členové komise v čele s tehdejším studijním proděkanem byli existenčně závislí na tom, že se nějaká (jakákoli) krutá pochybení najdou.

A v podstatě nenašla.

Snad ještě nikdy v krutých dějinách neprověřovala absolventy nějaké školy parta tak bezprostředně zainteresovaná na tom, že se najde aspoň něco (a dokonce i prověřující v dobách totality měli tolik slušnosti, že neprověřovali sami sebe, navíc se to dokonce za totality ani nesmělo, jak stanovil například § 7 odst. 4 vyhlášky č. 150/1958 Úředního listu).

A co našla takhle neobjektivní,pod­jatá, na nalezení chyb bytostně a hlavně peněžně (svými platy) zainteresovaná komise? Rád bych Vám to napsal, ale před dvaadvacátou hodinou se to nesmí.

« Zpět