Tradice?

V různých dobách lidé vyznávali různé hodnoty. Za časů Jindřicha VIII. si krásné ženy začerňovaly zuby, aby vypadaly bezzubé a tudíž velmi, velmi bohaté (zuby se kazily a vypadávaly po cukrovinkách, které byly nebetyčně drahé, a mladé dámy, jež na ně neměly, a proto ještě měly zuby, rády předstíraly, že na ně mají).

Zatímco dnes někteří fanatici vidí plagiátorství i v tom, když dítko napíše do své práce stejné datum jako jeho spolužák, proslavil se svého času Shakespeare upřímným bonmotem: K čemupak by bylo přátelství, kdybyste si z přítelova sonetu nemohli vypůjčit pár řádek? (což také s radostí učinil). Dnešní doba je sice přímo posedlá přesností, měřením a exaktností a v P.S. si dovolím prozradit, proč si lidé upřenými pohledy tak nesmírně pečlivě měří odebíračské pohrobky novopečeného pana exděkana. Tradice jsou přesto tradice.

Z hlubokého a temného středověku se nám dochovaly zvěsti o nevelké sektě Lacrymosiů (česky nejspíš Ubrečenců), kteří neustále nepřetržitě (a nejspíš nesnesitelně) kvíleli a plakali, lomili rukama a plačtivým hlasem vypočítávali soustavně i ty nejmenší hříchy – těch ostatních. Stovky let po nich nikdo ani nevzdechl, a nikdo by si určitě donedávna rozhodně netipl, že právě takoví Lacrymosiové najdou z ničeho nic své (plzeňské) následovníky, kteří v bezdechém šoku budou kvílet nad hříchy těch ostatních, jednak svých učitelů a jednak svých spolužáků. Lacrymosiové si své nářky často vymýšleli, když zrovna nepřišli na žádné skutečné nešvary, jimiž se svět právě těžce provinil, což jejich následovníci s velikou chutí činí rovněž, protože nad vymyšlenou neřestí se kvílí daleko lépe a radostněji (kvílející totiž není znaven dlouhým a vysilujícím pátráním po nějakém skutečném pochybení).

Je jen možná škoda, že tu inspiraci podivnou středověkou tlupou holých hlav (Lacrymosiové sice nosili na svou dobu poměrně civilní oděv, ale nenosili vlasy) nedotáhli důsledně až do konce. Středověcí Ubrečenci se totiž povzbuzovali k vyššímu kvílecímu výkonu tím, že se sami tloukli každým vhodným předmětem, který se jim připletl pod ruku a trávili tím (kromě usilovného jekotu) většinu času, takže zas tolik škody (na rozdíl od svých novodobých následovníků) nenadělali.

Ale jak poznamenal jeden z mých přátel a bývalých kolegů, kdyby jim šlo jen o to přijít si na pořádných pár přes zadek, ústa a podobně, za prvé by jim ze srdce rád pomohl, ba i přispěl (nejspíš by ovšem musel stát v předlouhé frontě, protože jsme národ lidí ochotných pomáhat), za druhé by se mohli zhlížet v obyčejných sebemrskačích, kteří usilovně mlátili sami do sebe a plakali nad svými hříchy, čímž se zásadně lišili od Ubrečenců, usilovně kvílejících zásadně nad cizími pochybeními.

Jinak s nimi ovšem sdílejí potřebu rozšířeného počtu osob plnících jakýkoli úkol. Když ve středověké sektě někdo něco dělal, nejméně dva další přemlouvali kolemjdoucí, aby se k nim připojili a radostně se sešvihali. Horcí současníci to vedou podobně. Pokud už nějakým nedopatřením někdo z nich musí něco udělat, nejméně další dva zatím usilovně pomlouvají všechny bývalé spolužáky a učitele, případně je stejně usilovně přemlouvají, aby se pro dobro věci, míněno novopečenců, nechali sešvihat (jak vidíte, pokrok je pokrok).

P.S. Přesné měření slouží k tomu, aby si člověk mohl vybrat menší zlo.

« Zpět