Tradiční

Doba, kdy se naší krásnou krajinou proháněly bytosti oděné v železném odění a skrze nikdy nečištěné, zředěné a vyviklané zuby pronášely galantní trubadúrské bonmoty, před nimiž dámy cudně skláněly zrak, ba i čich, neboť byly zpravidla provázeny porůznu, leč vždy notně páchnoucím výdechem, zřejmě nenávratně pominula. Zvyk je přesto železná košile i dnes, v dobách ryze současných, kdy už nám nevládnou ony sice nemyté, leč udatné osoby, nadané ctnostmi, neboli rytířské, a kdy tedy železné košile, ba ani čepice, už mezi poslední výkřiky módy rozhodně počítat nemůžeme. Aspoň však stále cudně klopíme zrak, ba i čich, neboť některé výroky (o činech nemluvě) například našich novopečenců (na nichž jinak není rytířského vůbec nic) stále nevoní (tradice je prostě tradice).

Nynější pan ministr, když ještě ministroval v údajně prokorupční a protireformní vládě jejich bývalého stranického předsedy, si zvykl rozdávat statisícové částky svým oblíbencům, a když se poté, co byl odejit z ministerstva, vetřel na právnickou fakultu, radostně v tom pokračoval (neboť zvyk je přece železná košile), ba dokonce pro maximální zjednodušení rozdávacího procesu obdarovával ty samé oblíbence (které si po odejití z děkanské funkce zase vzal sebou a pro změnu je obdarovává znovu z prostředků ministerstva, což je jedině rozumné, neb na fakultě po jeho krátkém působení už v podstatě žádné prostředky, natož na rozdávání, nezbyly).

Jen na okraj, mně se předminulá vláda protireformní, ba ani prokorupční, nejevila. Jenže já jsem jen neuvědomělý pozorovatel, který vůbec nechápe, jak je možné, že ti samí ministři, kteří dělají to samé, co v oné bývalé vládě, totiž nic, jsou chváleni za to, že svým nicneděláním v oné někdejší vládě bránili její protireformnosti a korupčnosti, zatímco dnes svým nicneděláním v té současné přispívají k hlubokým reformám a boji proti korupci.

Nynější milovaný pan ministr v oněch časech, kdy ještě pod záminkou reforem devastoval vysokou školu, přivykl naslouchat svým nohsledům, kteří jej zásobili sice naprostými a totálními, ale jinak líbivými bláboly, jež po nich případně s hrdě vysunutým pyskem na svém oblíbeném fakultním schodě k obveselení právnického stavu opakoval.

Tak třeba přivykl opakovat po svém bývalém a nynějším náměstkovi podivný nesmysl, že ve správním řízení nejsou stanoveny žádné lhůty, v nichž by bylo třeba rozhodnout. Proto taky pan náměstek opisuje či kopíruje svůj odebíračský dopis věru nevalným tempem, zhruba jeden za měsíc, což svědčí o nemalé zálibě v hodinové odměně (ovšem náležitě tučné).

My obyčejní smrtelníci sice hnidopišsky pícháme kamsi do textu krajně podezřelého předpisu zvaného správní řád (konec konců, vždyť ho přijali za vlády úplně jiné strany v roce 2004!). Nám bláhovcům se totiž, jistě zcela mylně, jeví, že ze slov: rozhodnutí je třeba vydat bez zbytečného odkladu (§ 71 odst. 1 správního řádu) a: nelze-li rozhodnout bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí do třiceti dnů od zahájení řízení (§ 71 odst. 3 správního řádu), by bylo možno přece jen dovodit, že zákon, byť nesměle, nějakou tu lhůtu určuje.

Zvyk je železná košile, a tak když pan ministr dostal kdysi v březnu návrh na zahájení správního řízení o odvolání pražského vrchního státního zástupce, hbitě si připomněl páně náměstkovskou promluvu, že naštěstí ve správním řízení žádné lhůty nejsou, a velkoryse se nijak neobtěžoval tím, že by o návrhu snad nějak rozhodoval.

Konec konců, kdysi dávno bylo pseudosprávní řízení rádoby zahájeno se zhruba šedesáti plzeňskými absolventy, a pouze hrstce vyvolených, neboli těch, jejichž nynější adresu se nepodařilo zjistit, byly následně odeslány na ony spolehlivě bývalé adresy odebíračské dopisy (úřady si sice adresy navzájem sdělují a Ministerstvo vnitra vede jejich evidenci, ale protože univerzita není žádný úřad, nebylo jí logicky nic sděleno). Ostatní (ti, kteří se nepřestěhovali) stále jen nevěřícně čekají, až univerzita sežene nějaké peníze, aby pro ně pan pisatel hanopisných dopisů konečně mohl opsat další dopis na téma, že vše byl od začátku politováníhodný omyl (který však jistě zavinilo bývalé vedení), případně pitomost.

Opět na okraj: genialita je vždy v jednoduchosti: když se o adresáti, kteří se před deseti či kolika roky kamsi přestěhovali, o dopisech nedozví, jen sotva se budou moci proti nim bránit.

Přesto nechápu, proč bylo třeba volit podivnou a složitou cestu odvolávání vrchního státního zástupce. Vždyť mu za pouhý milion či dva mohl pan náměstek poslat dopis o odebrání právnického vzdělání (určitě by se našla nějaká pochybnost, třeba že se zkoušející u státnic drbal na hlavě či na opačné straně těla, například na noze či na zadku, nebo v době státnic kouřil na záchodě, nehledě k tomu, že se určitě nepodepsal dost čitelně atd.).

Že to nejde jen tak sebrat někomu vzdělání? No, to my přece víme.

« Zpět