Třeba tradice

S postupem doby se najde vysvětlení pro všechno. Debilita se jako vysvětlení nabízí, ba přímo vnucuje. Ale...

S postupem doby se najde vysvětlení pro všechno, a přitom, jak už jsme si řekli, vysvětlovat všechno jen blbostí by bylo přílišné zjednodušení závažné společenské reality.

Jistě, blbost svou nezastupitelnou roli sehrává, ostatně už dávno se v Čechách říká, že není třeba hned hledat zlý úmysl tam, kde lze věc vysvětlit debilitou. Ale krom toho sehrávají svou úlohu i faktory jiné.

Třeba tradice, transparentnost či touha být vzorem hodným následování.

Když se třeba znovu podíváme na ony fotografie u úvahy Ilustrovaná II, kde notorická paní komisní korektně a transparentně popíjí s odrodilým studentem a ještě odrodilejším učitelem školy, kterou zrovna nějakým nedopatřením objektivně a nestranně, ovšem s velikou objektivní nenávistí, kontrolovala (ne, že by to bylo zapotřebí, vždyť svá nejslavnější zjištění si o oné škole přece vymyslela celé měsíce před tím, než se vůbec na nějakou kontrolu vydala), vidíme zde chvályhodnou snahu být vzorem vhodným k následování.

Ukázalo se sice, že vstoupit do síně slávy prostým následováním notorické paní komisní není tak jednoduché, a že v tomto případě je třeba reprodukce poněkud rozšířené.

Proto také následovník permanentní paní komisní vstoupil do oné síně slávy raději s celou krabicí vína, než s několika či několika desítkami prostých pohárků, zadokumentovanými na dotyčné fotografii.

Pán s krabicí vína či od vína ovšem na druhou stranu také vytyčil žádoucí směr, jímž by se ona dáma na své reformní cestě mohla ubírat rovnou za ním.

Příkazem doby je transparentnost.

Jakže i podle pana premiéra rozhoduje čelná česká marxistka, notoricky přidělená do čela komise pro likvidaci českých vysokých škol? Přece podle pocitů a známostí.

Jestliže má ovšem ona notorická paní komisní rozhodovat podle svých pocitů dostatečně transparentně, pak přece musí dávat najevo nenávist vůči studentům plzeňských práv, potažmo studentům vůbec, potažmo vůči mladým lidem vůbec, potažmo vůči lidem vůbec.

Jinak by přece nebyla dostatečně transparentní, a nebyla by se svými leninskými principy dostatečně in.

Tradice?

Myslíte si snad, že plzeňské třeštění, jak jeden renomovaný advokát označil svého času prorocké vize notorické paní předsedkyně, je něco nového pod sluncem? Nedejte se mýlit, jde o docela obyčejný remake.

Byla doba v českých dějinách, kdy měl legitimně vládnout kníže Jaromír. Proto ho jeho bratr Boleslav (III., zvaný Ryšavý), jemuž se mnohem víc líbilo vládnout sám, nechal vykastrovat. Když po zaslouženém uvěznění Boleslava měl zase jednou znovu legitimně vládnout kníže Jaromír, jeho druhý bratr Oldřich, jemuž se mnohem víc líbilo vládnout sám, ho nechal oslepit. Aby to nakonec vykastrovanému slepci nebylo příliš líto, radši ho posléze zavraždili, což se navíc dalo šikovně svést na politické odpůrce.

Věřte, nevěřte, v učených knihách se toto příbuzenské škádlení z dob počátků české státnosti, jehož podstatou stejně jako v případě třeštění plzeňského byla nezřízená touha po moci, označuje jako knížecí třeštění.

Podíváte se na fotografie, o nichž jsem si dovolil v úvodu se zmínit, a na výroky fotografovaných, a řeknete si: aha, debilita.

Kdeže.

Zdrojem tak skvělých myšlenek může být také touha být vzorem, touha po transparentnosti a touha dodržet tradici.

« Zpět