Třídní bumerang

aneb jak nám nový občanský zákoník pomůže v dalším boji.

Staré dobré přísloví pravící, že starého psa novým kouskům nenaučíš, lze vyjádřit taky tak, že co se v mládí naučíš, ve vetchém staří jako když najdeš. Pro změnu teď nemám na mysli žádné lidové komisařky ani jiné podobné bytosti, ale jen a jen sebe samotného. Neboť za mých dávných mladých let bylo třeba právo vykládat tak, aby dbalo zájmu pracujících oproti všelijakým zbohatlíkům. Kdo by řekl, že se nám tenhle přístup vrátí jako bumerang?

Nejrůznější experti si lámou hlavu do pravých i jiných úhlů, ale neumí vysvětlit, proč v ujednání o novaci vyžaduje nový občanský zákoník písemnou formu, byl-li původní závazek sjednán taky v písemné formě (§ 1906), zatímco v jiných případech je to jinak. O novaci jde, pokud si strany ujednají změnu svého závazku, který ale trvá dál, nebo pokud se dohodnou, že svůj závazek zruší a nahradí ho novým.

Podle ustanovení § 1981 je ale také stranám na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. I pokud tedy byl původní závazek sjednán v písemné formě, mohou se strany na jeho zrušení bez vzniku nového závazku dohodnout i v jakékoli jiné formě (kýváním hlavou, souhlasným mručením, mávnutím rukou a podobně). Na rozdíl od novace, kdy se staré mění nebo se místo něj sjednává nové, se ujednání o tom, že bude staré zrušeno a nebude nic, jmenuje dissoluce.

Experti samozřejmě předkládají všelijaká plytká vysvětlení, jako třeba že přední autor, případně i zadní autoři nového kodexu buď na dissoluci zapomněli, nebo nevěděli, že zrušení závazku bez náhrady není novace, prostě že chybovali.

Své scestné závěry přitom opírají o taková jasná a jednoznačná
ustanovení jako je § 2072 odst. 2, podle kterého se „považuje za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.“ Neboli kolega v práci Vám daruje knihu, a když Vy potom sprostě vynadáte své vlastní manželce, případně na ni vztáhnete ruku, nebo vynadáte svému partnerovi, ať již registrovanému nebo ne, případně na něj vztáhnete ruku, je to přece jasný nevděk vůči kolegovi z práce (který Vaši manželku ani partnera v životě neviděl). Co je na tak logické konstrukci nejasného?

Nicméně jsou tací, kteří se naivně domnívají, že se autoři občanského zákoníku prostě spletli a v nepřehledné skrumáži paragrafů, jež nesystematicky nahromadili, zaměnili obdarovaného a dárce. Z toho potom vyvozují zcela mylný závěr, že snad v občanském zákoníku mohou být chyby i jinde.

My však dobře víme, že rozdíl mezi nutností sjednat dohodu o změně závazku nebo jeho nahrazení novým písemně, byl-li písemně sjednán i ten původní, a možností dohodnout se na zrušení závazku bez náhrady jakoukoli formou, je třeba vykládat třídně.

Když dlužíte někomu nehorázné peníze (závazek je vztah, kdy jeden musí platit a druhý má právo, aby mu bylo zaplaceno), co Vám pomůže nějaká dohodnutá drobná změna závazku nebo jeho zrušení a nahrazení jiným (místo placení dáte auto či dům)? Tak se klidně můžete trápit s tím, že dohoda o změně písemně sjednaného závazku nebo jeho zrušení a nahrazení jiným musí být taky písemná.

Ale když dlužíte někomu nehorázné peníze, třeba bance na základě její typicky sofistikovaně zpracované smlouvy, pomůže Vám přece přivést si z hospody pět či deset kamarádů, kteří Vám ochotně dosvědčí, jak radostně a souhlasně kýval pan prezident banky na otázku, zda Vám promine dluh. Takhle a jen takhle se dá bojovat s kapitálem.

« Zpět