Třináctého II

Už jsem na těchto stránkách psal, že lež má sice krátké nožky, ale zato je umí skutečně báječně nastavovat. Měli jsme to pochybné štěstí po nich úspěšně klopýtat, když jsme v minulých měsících byli svědky toho, jak rádoby hrdinové v sice novém, ale naštěstí v podstatě už minulém, vedení plzeňských práv bojovali s neexistujícím nebezpečím a neexistujícím nepřítelem. Jen veliká škoda pro všechny ostatní, že nepokročili ve svém nezměrném bojovnickém úsilí ještě o kousíček dál a nezavedli si hrdinství honoris causa, protože statečnosti je na něj potřeba stejně jako na boj s neexistujícím nebezpečím, totiž žádná, ale nenadělá se přitom zdaleka tolik škody.

Páni pseudokolegové sice vedli boj s nebezpečím bezpečně neexistujícím, ale to jim přitom nijak nevadilo v usilovném a oblíbeném plenění v prostoru bojových operací, jež jak známo je deliktem dokonce i tehdy, když nepřítel existuje. V boji s neexistujícím nepřítelem je nesmírně snadné vyhrát (vyhraje se prostě tak, že se prohlásí: teď jsme vyhráli), a tím pádem je samozřejmě nesmírný kumšt prohrát, ale naši novopečenci prostě jsou kumštýři k pohledání.

Studenti, kteří se svou školou všude chlubili, se najednou od nich dozvěděli, že studují na nejhorší škole na světě a v přilehlé části galaxie, učí ze z knih, v nichž se píší rouhačské bludy odporující ideám nového vedení, a spoustu jiných vtipů a zajímavostí, pronášených ovšem s oficiálně strnulou tváří. Krásné španělské šlechtičny kdysi pojídaly jíl, aby jim žaludeční křeče přivodily aristokraticky semknuté rty a bledou přísnou tvář, stejně jako to (předpokládám, že nejspíš z jiných důvodů) činí dodnes třeba pelikáni nebo prasata bradavičnatá. Neznám ovšem naštěstí stravovací zvyky novopečenců a jejich (tří?) nohsledů, a to ani těch, kteří vzhledem či jinak připomínají pelikány nebo jiné půvabné jíložravé tvory, takže se o původu jejich inkvizitorsky kamenných pohledů mohu jen dohadovat. Když se pan strategický proděkan uřekl, že by bylo akademický senát třeba obměnit vyhozením stávajících senátorů z práce, jeho duchovní vůdce se nemohl dát zahanbit a musel si zasoutěžit pokusem povyhazovat co nejvíc studentů.

Děti si hrají na schovávanou, což je pěkná hra, intelektuálně odpovídající našim hrdinům, jenže, ouha, problém je v tom, že jakmile by se někde ukryli, nikdo by je už nikdy nehledal. Aby se na to nepřišlo, rozhodli se zřejmě hrát si na slepou bábu na fakultě, jejíž ohromné prostory, pokud by se jim povedlo je zcela vyčistit (vyprázdnit) se k tomuto účelu znamenitě hodí.

Naštěstí, jak napsal už před staletími básník, konec vše napraví (protože to byl Shakespeare, napsal ovšem Alls Well that Ends Well, stejně třeba jako after rain comes sunshine, což však překládáme tak, že vše zlé jednou skončí).

Fakulta tedy konečně má nového děkana. První listopad není zas tak daleko, takže můžeme doufat, že zhasínající vedení (v den nezvolení svého guru ovšem na děkanátě blikali téměř do rána) v boji s neexistujícím nepřítelem nezvolí taktiku spálené země (stejně jako můžeme tiše doufat, že pan rektor jmenování třeba urychlí).

Zesnulý pan veřejný ochránce práv, Otakar Motejl, zhruba před rokem řekl, že plzeňská práva měla a mají skvělé pedagogy i parametry. I když mnozí z těch pedagogů byli poté zákeřně odejiti (stejně jako mnohé z oněch chválených parametrů) a jiní raději nakonec odešli sami, zbylo mnoho těch, kteří v dusné a náhle krajně nepřívětivé atmosféře dál stejně dobře učili své studenty a nepodlehli nečekanému příkazu doby, podle níž bylo módní být arogantní, nafoukaný a protivný dočista všem kromě případně sebe sama. I když byli studenti bombardováni informacemi, že někteří jejich učitelé snad ve volném čase jedli i děti, nebo aspoň psy, a lstivě psali do učebnic bludy a vůbec věci, za něž je od zkoušek vždy vyhodí, zachovali si, jak ke studentstvu patří, zdravý kritický rozum, nadhled a smysl pro humor.

Prostě to tak bylo: vážené kolegyně a vážení kolegové, opravdu mi bylo ctí se s Vámi setkávat.

« Zpět