Třináctého III

Včera jsme si ocitovali krásný, leč děsivý (děsivě pravdivý) výrok Bertranda Russela, mimo jiné také autora tak zvaného Holičova paradoxu. Podle něj holič v Seville holí jen ty, kdo se neholí sami. Holí tedy sevillský holič sám sebe?

Novopečenské kousky, zejména ty právnické, působí stejně záhadně jako Bertrandův paradox, rozhodně však není třeba k nim přistupovat jako k matematickým záhadám. Když si děti hrají na četníky a zloděje, jen stěží přitom vymyslí nějakou zásadní kriminalistickou metodu, spíše jde jen o takové milé dětské blábolení. Když si rádoby dospělí hrají na úředníky a správní úřady, nejde sice o takové milé dětské blábolení, ale naopak o pěkně nemilé blábolení, reálný obsah je však týž.

Něco jsme si už napsali: podle hanopisníkova usnesení studium končí splněním poslední zkoušky a nikoli vydáním diplomu (jak praví i zákon). Podle hanopisníkova usnesení však studium končí i vydáním diplomu (jinak by se po jeho zrušení absolvent nestal znovu studentem). Fakt to na první pohled vypadá jako složitý paradox, ale ve skutečnosti je to jen obyčejná pitomost. Jak pravil onen geniální Bertrand Russel: Myšlenky bývalých lidí jen těžko chápeme, nestojí však za to se o jejich pochopení snažit.

Když jsem si loňského jara dovolil Vám předkládat reakce pomluvených plzeňských absolventů na pseudoúřední pomluvy, taky jsem často citoval jejich námitky podjatosti novopečenců.

Víte, co se třeba píše v § 14 odst. 2 správního řádu? Pokud ne, nezoufejte, novopečenci taky ne a přitom si na rozdíl od Vás na správní orgán opravdu rádi hrají. Citovaný paragraf nám praví, že o námitce podjatosti se rozhodne usnesením bezodkladně (a co teprve § 14 odst. 3 správního řádu: do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, může tato osoba provádět jen úkony, jež nesnesou odkladu). O námitce nebylo rozhodnuto ani po řadě měsíců a předstírá se rozhodování, až se od kol práší.

I když novopečenci prověřovali své vlastní studium, studium svých manželek či partnerů a nejbližších spolupracovníků, stejně podle správního řádu podjatí nejsou. Fakt ne. Podjatá totiž může být jen úřední osoba a úředními osobami ani správním orgánem oni sami pochopitelně nebyli a nejsou. Jak dovodilo už třeba Ministerstvo vnitra, když jim nesvěřilo adresy bývalých studentů (ty se totiž v rámci spolupráce mezi správními orgány svěřují jen správním orgánům, ne kdejakému hej počkej). Pokud jde o mne, já bych jim pro jistotu nesvěřil už ani poštovní směrovací číslo.

Pan rektor sice mohl odejít na zasloužený odpočinek doprovázen úctou a vděčností stovek studentů, kteří na něj mohli dlouhé roky vzpomínat jen a jen v dobrém, rozhodl se však, že lepší to bude udělat právě naopak. Proto nevyhověl oněm stovkám studentů, jež novopečenci v závěrečné křeči svého vládnutí vedeni zřejmě osvědčenou teorií spálené země narychlo nezákonně a nespravedlivě zkusili povyhazovat ze školy.

Vyhození studenti namítali, že je vyhodila podivná osoba vystupující pod pseudonymem statutární proděkan, ačkoli žádnou takovou funkci univerzitní ani jiné předpisy neznají, pověřená, aby to učinila, děkanem, který však v té době děkanem už nebyl. Je notoricky známou věcí (hlavně právníkům), že pověření zaniká se zánikem funkce pověřujícího. Pan rektor nás ovšem nyní překvapil (nestyďme se v ministerském stylu přiznat: šokoval) zbrusu novou konstrukcí: když byl nejmenovaný pan ministr ještě děkanem, vydal pověření písemně (ve formě svého pokynu). Pro zjednodušení si již nyní a zde dovoluji Vám předložit jedinou správnou, a přitom zcela vyčerpávající, reakci na takový argument: no a? Jen na okraj, Adolf Hitler osobně a písemně pověřil vojenského velitele Paříže, aby ji celou vyhodil do povětří. Vnuk onoho velitele byl předloni přítomen aktu poděkování svému (nežijícímu) dědovi, že město nezničil. Schválně, myslíte si, že na celém širém světě lze najít někoho, kdo by si myslel, že pověření stále trvá (protože bylo vydáno písemným pokynem a nebylo, pokud vím, dodnes zrušeno), takže tu stále máme osobu oprávněnou ke zničení Paříže? Nebo že aspoň trvalo, dokud dědeček neumřel?

Takže, vážené paní a slečny studentky, páni studenti, vážené kolegyně a vážení kolegové, počínaje zítřkem si Vám dovolím předkládat vzory na obranu proti nesmyslům. Je mi líto, že jich musíte používat, jako nezdolný optimista jsem totiž opravdu věřil, že rozum a cit zvítězí aspoň ve Vašem případě.

« Zpět