357 688 (11) 4

Zprávy jsou někdy nedobré, někdy ještě horší, jindy naopak lepší. Nejenže se nové velení plzeňských práv nemůže transparentně předvádět se svými metařsko-leštičskými kejkly kdesi na první dálněvýchodní olympiádě robotů, a to ani v kategorii dutohlav, ani v kategorii roboti bez nástavce imitujícího hlavu, ale navíc pan exnáměstek lehkomyslně a furiantsky prozradil, jak přepočítat standardní dobu studia na skutečně podlé rychlostudium (podle svého dopisu č.j. R-594–10 prostě každé dva měsíce reálné doby studia započítává v délce jednoho týdne), takže zmizel už i ten poslední důvod k sebekratšímu zamyšlení nad jeho opakujícími se pseudodíly.

Na druhou stranu zapšklí novopečenci přinesli světu mnohé zajímavé novinky, což může být možná ta lepší zpráva. S nějakou hrou typu Mass efect II se můžete trápit týden, dva. Hra na úředníky je tak přitroublá, že ji hodně malé dítě nebo zvlášť zaostalý jedinec dohrají nejpozději do půl hodiny a ještě se stihnou pobryndat, ba i několik dalších po. Jenže takhle hraná hra by samozřejmě neměla ten správný mediální efekt, nejspíš by se dokonce ani nikdo nedozvěděl, že ji právě hrajete (což by bylo samozřejmě úplně nejhorší). Tou skutečně převratnou novinkou je zapojit do ní poštu! Potom Vám i takhle stupidně prostá hra vydrží klidně několik týdnů, hodně jednoduchým jedincům i několik měsíců (jak se zdá, nactiutrhačné dopisy z Plzně stále chodí). Novátorství je v tom, že takhle lze hrát nejen na úředníky, ale i jakoukoli jinou střílečku. Namíříte na nepřítele, cvak, a výstřel pošlete poštou. A takhle pěkně můžete hrát celé týdny, měsíce, ba i roky.

Jsou samozřejmě intelektuální hry, u nichž si zatím při své prostotě nedovedu zapojení pošty dost dobře představit. Třeba ona proslavená loňská (říjnová) hra na děkana, spočívající v tom, že osoba, hrající si na děkana, zalehne na zem, válí se sem a tam, koulí se pod skříň a symbolicky obalena potrhanými pavučinami vykřikuje, že tam žádná rigorozní práce není. Připouštím, že už jen okamžik zapojení poštovních služeb mi není dost jasný. Že by sebou osoba, hrající si na děkana, plácla na podlahu a poslala se sama (např. v balíku) někam? Nebo má na to, aby ji poslali někam, své věrné? Že by neposílala kamsi sama sebe, ale jen svůj heroický pokřik zpod skříně? Jak? Kam? Komu? Že by ho někam poslala tichou poštou? Musím pokorně přiznat, že mám prostě opravdu ještě velké mezery, a to jako právník dobře vím, že přiznání je sice polehčující okolnost, ale jistý trest.

Budiž mi ovšem onou pověstně polehčující okolností, že pravidla oněch podivných her si zapšklíci vymýšlejí a mění za pochodu podle potřeby, takže leda prorok typu odštěpené části šéfky Akreditační komise (pro připomenutí, své, řečí jednoho renomovaného advokáta, plzeňské třeštění nepředváděla nikdy jako úřednice, ale vždy svá proroctví pronášela jen jako politolog) může uhodnout, co zrovna platí.

Ostatně, jak jinak, posuďte pro změnu sami. Z oficiálně zveřejněné univerzitní Závěrečné zprávy ze dne 4.března 2010 plyne, že posudky na rigorozní práce se nenašly ve 46 případech, přičemž ona Komise, v níž někteří členové novopečeného vedení tak pěkně, korektně a objektivně zkontrolovali své vlastní studium, konstatuje, že se bude zabývat jen těmi absolventy rigorozního řízení, v jejichž případě jsou nedostatky nějak kumulované, z čehož by přihlouplý laik usoudil, že by jich mělo být víc (a těch, kdo se provinili kumulací je podle Komise dvanáct). Zatím nejméně ve dvou případech z dvanácti, ve věci č.j. R-750–10 nebo č.j. R-753–10, však jedinou výtkou je, že chybí posudky. Pietně vzpomeňme, jak v záři podzimních reflektorů každý, kdo měl aspoň jednu nohu, horečně přenášel stovky diplomových i jiných prací i dokumentů sem tam jako kočka koťata. Kočka ovšem, jak se ukázalo, na rozdíl od některých novopečenských nohsledů, umí počítat do dvou, tří, ba i čtyř až pěti a tak, podobně jako potkaní matka, mláďata nepoztrácí, zatímco matkám krkavčím, včetně naší milované alma mater, se to se studijní dokumentací daří obzvlášť dobře. Vzpomeňme jen opět na ony desítky poztrácených disertací, které se po rezignaci vedení téměř bleskově našly, kupodivu v knihovně.

I kdyby ty posudky v minulých patnácti letech sežvýkalo svými čtyřmi žaludky nejmenované tupé, leč záludné zvíře nebo proděkan, zlotřilý knihovník nebo moli a myši, stejně si nedovedu vysvětlit, že některé prostě chybí mnohem víc než jiné. Některé totiž chybí tak, že to vlastně nevadí, zatímco jiné chybí a dokládají tím hrozné provinění studenta, na jehož práci byly před mnoha lety napsány (jak ale poznat, že právě studenti oficiálně uražení pod č.j. R-750–10 nebo R-753–10 se dopustili zločinu bordelu v knihovně, zatímco dvaačtyřicet jiných, u kterých škola poztrácela přesně totéž, nespáchalo nic?).

Ale neztrácejme naději, my na to přijdeme (nebo nám to někdo po vzoru pana exnáměstka vykecá). Pro začátek máme aspoň novou zapšklickou definici: Kumulací nedostatků se rozumí existence jediného nedostatku, který byl sice způsoben někým jiným, ale týká se osoby zapšklicko-novopečenému vedení nemilé. A z ní plyne zásadní a jednoznačný závěr o zjištění toho, co je v novopečenském pojetí kumulace: 357 688 (11)4.

Odečtěte od K tři a máte H, odečtěte od U pět a máte O, přičtěte k M sedm a máte V, odečtěte od U šest a máte A, odečtěte od L osm a máte D a tak dál, až se dozvíte, co přesně je kumulace v zapšklickém pojetí (jasně, hovadina). Prolomit ještě pár šifer a uvidíme novopečencům až do žaludků (do všech čtyř?).

P.S. Je konec konců astronomické léto, co takhle přečíst si v klidu něco staršího. Například: Kvetla tam svoboda, snad až přílišná. Každý směl diskutovat se svým vedoucím, každý názor byl slyšen a mnohý vyslyšen. Potom však udeřila změna, život byl podroben pravidlům k nesnesení přísným, holá hlava nahlížela do svědomí každému, nebylo smíchu ani radosti, jen úkolu a přísné kontroly jeho vyplnění. Ti, kdož diskutovali s bývalými vládci, přísahali nyní, že je snad nikdy ani nezahlédli, a klaněli se novým asketickým pánům, víc vystrašeni než oslněni leskem jejich lebek. Víte, o čem to je? No hádejte. Přece o renesanční Florencii, když osvícené uměnímilovné Medicejské vystřídala vláda pološíleného asketického mnicha Savonaroly. Prostě taková hezká prázdninová inspirace. A poučení je tu konec konců taky, klaníš-li se pitomcům, bude tě nejspíš nakonec bolet hlava.

Pardon, to staré přísloví to říká přece jen trochu jinak: kdo padá před hloupým na kolena, bývá padlý na hlavu.

« Zpět