Turek

Dosti bylo bobrů, hlavně předstíraných. Lid bavil a rozesmíval kdysi třeba předstíraný stroj, dnes zase předstíraní právníci.

Ze všeho nejvíce je náš vskutku moderní nový občanský zákoník nápadně podoben obecnému zákoníku občanskému z roku 1811, také velmi modernímu (samozřejmě jen ve své době).

Není samozřejmě nějakou jeho tupou, otrockou napodobeninou: nová verze z roku 2012 je mnohem, v podstatě dvakrát, objemnější, jednak je z úcty k tradicím napsána mnohem starší češtinou, nežli byla ta němčina, ve které byl sepsán zákoník z roku 1811.

Což je jen logické, vždyť mezi roky 1811 a 2013 je obrovský rozdíl.

V roce 1811 například tehdejší majitel dovezl do Milána a úspěšně zde prodal předstíraný stroj nazvaný Turek. Stroj hrál především šachy, přesněji je hodně dobře hrála obsluha utajená uvnitř předstíraného stroje.

V roce 1811 bylo tedy moderní předstírat stroj, zatímco současná doba zbožňuje ty, kdo předstírají právníky, například právě ty, kteří nám sestavili náš nový občanský zákoník, nebo všelijaké pány exministry, případně náměstky jejich nebo i kohokoli jiného.

V minulosti i velký vzor dnešních komisařek, Vladimír Iljič, tvůrce jejich aktuální doktríny, že řešení jakéhokoli problému závisí na tom, zda máte správnou komisi, přičemž komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje, podlehl módním trendům a stal se samoukem práva a dokonce advokátním koncipientem kdesi v Samaře (později Kujbyšev, nyní opět Samara). Stejně tak byl vystudovaným právníkem i Karel Marx (s mírným náběhem k rychlostuden­tství, protože právnické studium v letech 1835–1836 přece jen nebylo zas až tak moc dlouhé).

Dnes je ovšem rozhodně zbytečné právo znát, ale postačí se tak jen tvářit.

Konec konců, až nabude účinnosti nový občanský zákoník, budou předstíranými právníky i všichni ostatní, protože budou (muset) žít se zákoníkem, který předstírá, že je právo. Takže někteří si prostě jen zařídili náskok.

Ostatně, ten Marx se nezdá.

Z hlubin zapomnění temně varuje například notorickou paní komisní před její nejoblíbenější činností: bezuzdným a bezohledným pronásledováním všeho studentstva.

Co teď?

Notorická paní komisní by nejspíš strašně ráda podle svých pocitů a známostí (podle nichž podle pana premiéra důsledně rozhoduje) nějak šikovně ublížila těm zatroleným studentům plzeňských práv, kteří ji před celým světem naprosto bezohledně zesměšnili (tím, že, považte, veřejně a doslovně citovali její výroky!). Jenže naši čelnou marxistku přece před něčím podobným varuje právě sám pan Karel Marx!

Historie se obvykle opakuje nanejvýš dvakrát, jednou jako drama, podruhé už jen jako trapná komedie (pravil totiž moudře).

Jak jsme to psali? Že nový občanský zákoník je objemnější verzí zákoníku z roku 1811, sepsanou však mnohem archaičtějším jazykem?

Pan Marx ovšem ve svých analýzách téměř prorocky dovodil i to, jak se skvělá byrokratka typu notorické paní komisní zamiluje nejen do své funkce, ale nakonec snad i sama do sebe.

Byrokracie miluje hloupost, napsal totiž.

Čímž si kupodivu dost notoval s jiným německým rychlostudentem.

Když čteme takového Goetha, jako kdyby notorické paní komisní obdivně stál za zády. Není nic strašnějšího, než blbost v akci, napsal totiž onen lipský právnický rychlostudent Johann Wolfgang Goethe.

A taky nás upozornil, že kdybychom náhodou nechtěli, aby nám vládla právě paní komisní a spol., musíme si zachovat své ideály.

Ve světě zbaveném ideálů vládnou příšery, napsal totiž.

« Zpět