Tutanchamonská

Kdyby náš nový občanský zákoník platil už za Karla IV., to by pan císař pěkně posmutněl. Tím spíš, že by jeho jazyku, jakkoli by se mu mohl zdát přece jen poněkud zastaralý, nejspíš celkem (až na nějaké ty archaismy) rozuměl

Po celém tehdejším světě skupoval relikvie svatých, takže třeba sehnal pro chrám svatého Víta lebku svatého Lukáše, neboli onoho pána, který napsal významný kus bible (Evangelium podle Lukáše, a taky Skutky apoštolů v páté knize Nového zákona), nejspíš nám opatřil i lopatku svatého Valentina, která bývá k vidění o svátku zamilovaných pro změnu na Vyšehradě.

To se mu to kupovalo, když se kosti, ba i lidské, považovaly za věci.

Dokonce ještě i na přelomu feudalismu a odporného kapitalismu platilo, že vytržený zub stává se vlastnictvím toho, komu byl vytržen, zejména šlo-li o umělý zub z kvalitního zlata. Rovněž utržená, často velmi cenná, či jinak oddělená, protéza stávala se vlastnictvím toho, komu byla takto utržena. Proto v renomovaném komentáři k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 (díl II., str. 7) stálo, že oddělené části lidského těla, ať přirozené (vytažený zub, odstřižený vlas, vous či nehet, amputovaný úd), jakož i umělé (plomba) arciže stávají se v právním smyslu věcmi té osobě náležejícími, z jejíhož těla k jejich oddělení došlo.

S takto nehumánním pojetím se pokusil zúčtovat socialimus a komunismus striktní tezí, že lidské tělo ani jeho části věcmi nejsou. Jenže když mamonářský hrobník nahamounil několik kilogramů zlatých zubů, jež pokoutně vyrval svým nebohým klientům nebožtíkům, hned se objevilo soudní rozhodnutí, podle kterého lze na oddělené části lidského těla pohlížet jako na věci. Protože tvrzení, že za socialismu byl u nás pořádek, je jen divná pověra, bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněno omylem hned dvakrát, jednak pod číslem 11/1983 a jednak pod číslem 13/1983 (Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ovšem v osmdesátých letech už komunismus zdaleka nebyl to, co býval. Skvělé myšlenky věčně opilých bestií likvidovat své odpůrce mimo jiné rušením jejich akademických titulů, podpořené rádoby uznalými nesmysly poněkud obézního exministra spravedlnosti, či spíše nespravedlnosti, už dřímaly v zapomnění, stejně jako jejich autoři, případně jejich ostatky (zhusta opilý Klement Gottwald nežil už dávno, zatímco pan exministr nespravedlnosti Alexej Čepička na tom byl jen o něco málo líp). Mediální a následně reálné popravy odpůrců se staly zašlou minulostí a myšlenky velkého Lenina (například, že řešení jakéhokoli problému závisí jen na tom, zda máme tu správnou komisi, správná komise však nevyšetřuje, ale zneškodňuje, přičemž trest závisí i na tom, odkud ochází vzdělání podezřelého) hlásaly jen figurky tuze směšné (podobně jako dnes).

Není tudíž divu, že ne snad za mísu čočovice, ale za pár kilo zlatých zubů tehdejší Nejvyšší soud přišel na to, že oddělené části lidského těla, zejména umělé, mohou býr věcmi.

S tím nový občanský zákoník rázně skoncoval a v rámci potírání komunistického práva se vrátil k jeho původním zásadám. Podle § 493 nového občanského zákoníku lidské tělo, ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.

Podle § 112 téhož zákona sice můžeme za odměnu přenechat jinému své vlasy (tedy za předpokladu, že je máme), a podobné části našeho těla, jež lze ušmiknout bezbolestně a bez narkózy, ale tím s radovánkami tohoto typu končíme.

Když nám tedy někdo na ulici radostně a bez narkózy vyrve vlasy, vousy či nehty, koná v souladu s právem, neboť podle § 97 odst. 2 nového občanského zákoníku jde-li o oddělení části těla, která se obnovuje, má se za to, že souhlas k jejímu oddělení byl udělen (není to náhodou neoprávěné zvýhodnění plešatců, jimž není co rvát?). Když Vám kdosi stejně nadšeně urve protézu, vytrhne zub či ukousne prst, budiž nám útěchou, že sice jednal v rozporu s právem. Jenže my svou oblíbenou protézu, ba ani svůj oblíbený zub či prst nemůžeme požadovat zpátky (lze totiž žalovat jen o vydání věci, kterou nám někdo sebral).

Ostatně, pan Tutanchamon ať je rád, že se jeho mumie projíždí po světě na výstavách ještě před účinností nového občanského zákoníku. Po Novém roce už si u nás nezajezdí. Pojistit proti úrazu někoho, kdo je tisíce let mrtev, asi nebude žádná pojišťovna ochotna. A když už mumie nebude věcí, co potom? Pojistit zmaření mumiího zájezdu?

A kdo pojistí páně Lukášovu lebku až nebude věcí? Když někomu chybí hlava, úrazové pojištění si už sjedná jen s obtížemi.

Ba ani Valentinova lopatka už si už nejspíš moc nezacestuje.

Takže mumie, lebky a podobně: rychle na cesty!

« Zpět