Účes drží

Myslíte si, že někdo, kdo není studentem vysoké školy, může skládat vysokoškolské zkoušky? Hloupá otázka, samozřejmě nemůže.

Jak se místy dočtete (radši nedoporučuji) i dnes, jedním z hříchů plzeňských práv ovšem bylo, že ti, kdo nebyli studenty, neskládali vysokoškolské zkoušky (posluchačům celoživotního vzdělávání byly uznávány studijní povinnosti, i když vysokoškolské zkoušky nekonali). Kdopak se tak hloupě ptává?

Zpravidla hlupáci, zhusta však i zamilovaní.

Hříchy z lásky jsou totiž tak sladké, že vůbec není divu, že člověk z lásky zhloupne.

Svému okolí se sice potom jeví jako naprosto, neboli totálně, hm, zhlouplý, ale on sám tone v pocitech neopakovatelného štěstí, či alespoň toužebného očekávání. Už z výrazu tváře beznadějně zamilovaného snadno rozpoznáme akutní, ba často až naprostý, nedostatek inteligence, který sebou zamilovanost nese, takže opravdu zamilované snadno identifikujeme hned na první pohled, jakkoli si je v některých fázích toužebného zasnění můžeme splést s osobami postiženými nějakou prozaickou duševní chorobou.

Takový akutně zamilovaný potom klade světu kolem sebe prapodivné, nesmyslné otázky, a předem se (podle některých cyniků přitrouble) usmívá při představě příznivé odpovědi.

Nemám ovšem nyní na mysli ony osůbky navždy zamilované do moci a bezpráví, jimž obvykle věnujeme své řádky, například pana dvojitého exministra či paní komisní: navzdory matoucím příznakům akutní zamilovanosti jde ostatně v jejich případě spíše už o dlouhodobé manželství s mocí a bezprávím, nežli o prudký, spalující vztah.

Ty na mysli nemám, ač o resuscitovanou volební kampaň páně exministerskou zřejmě, ostatně jako vždycky, jde.

Ne, to někteří pisatelé, zřejmě zamilovaní do pana dvojitého exministra, si kladou ony podivné otázky.

Je pro ně výsostným překvapením, že bývalé vedení plzeňských práv nesestávalo z veřejných činitelů. Není vůbec důležité, že podle Pokynu Nejvyššího státního zástupce č. 8/2001 akademičtí funkcionáři veřejnými činiteli nebyli a nejsou, důležité je, že pan dvojitý exministr říkal, že jsou.

A v plzeňském celoživotním vzdělávání jeho absolventy, považte ten děs, navíc přijímali do bakalářského studia bez přijímaček, a ještě jim uznávali něco, co ani nebylo vysokoškolskou zkouškou.

Nezamilovaný a navíc gramotný člověk se například podívá na stránky brněnské právnické fakulty a zjistí, že v souladu se zákonem absolventy celoživotního vzdělávání berou dokonce k magisterskému studiu bez přijímacích zkoušek (přihlášky možno podat do 15.8.2012), zatímco na pražské právnické fakultě, pozor na ten rozdíl: absolventy celoživotního vzdělávání berou dokonce k magisterskému studiu bez přijímacích zkoušek (avšak přihlášky možno podat až do 14.9.2012).

A že tam i tam jim bude uznáno 60% toho, co v celoživotním vzdělávání absolvovali, ačkoli to, pozor, nejsou vysokoškolské zkoušky (to proto, že podle zákona posluchači v celoživotním vzdělávání nejsou studenty vysoké školy a tudíž žádné vysokoškolské zkoušky skládat prostě nemohou). Zákon taky v této souvislosti o uznávání zkoušek vůbec nemluví (mluví o uznávání kreditů), kdo by se však takovou hloupostí zabýval, jde-li o to, nekompromisně a zásadově pochválit pana dvojitého exministra coby představitele reformního týmu a dloubnout si do těch, kdo by snad chtěli dokonce kandidovat proti němu.

Ještě, že si pan dvojitý exministr v podivných politických peripetiích nerozbil hlavu, nebo, nedej Bože, nerozcuchal účes.

Ale teď si uvědomuji, že nic takového se vlastně ani stát nemohlo, jak nás poučil už Mistr Jan Hus (sice nebyl právník, ale bakalářem se stal už v jedenadvaceti letech, takže asi zase rychlostudent). Neboť Hus přece prohlásil, že kdo mluví pravdu, hlavu si rozbije, kdo ji však opustí, větší skývu získá. S typicky rychlostudentskou povrchností ovšem dodává: za což však budiž zlořečen, aniž by stanovil zaslouženou výjimku pro pana dvojitého exministra a jeho reformní tým, v jejichž případě ti, kdo opustí pravdu pro větší skývu (či dokonce sakra velkou skývu), musí být naopak chváleni a nejlépe blahoslaveni.

A přitom, čteme-li Mistrova slova, skoro bychom si někdy mohli myslet, že se s nám bohužel známým reformním týmem setkal osobně (napsal totiž mimo jiné: „…tak jako hejno krkavců snesli se, aby vyklovali každé zrnko…nemají slitování a srdce jejich zjedovatěla…“).

« Zpět