Úklona jen pro některé

Moc bezmocných má nekonečné množství projevů

a zejména studenti byli v těchto oblastech vždy nejvynalézavější.

V letních měsících časů mého dávno ztraceného mládí bylo cennějším zbožím než dovozové oblečení zpravidla falešné potvrzení o smrti dávno spolehlivě pohřbené prababičky, jež umožňovalo hrdě nosit smuteční černou pásku ve dnech výročí srpnové okupace, pardon, jak tedy straníci nejmenované paní předsedkyně hlásali, bratrské a nezištné internacionální pomoci ze srpna 1968. Jistě byla nezištná: dovedete si snad představit, kolik nafty spotřebuje takový tank? Za mých mladých let to bylo 330 litrů na sto kilometrů, ovšem jen pokud byl dostatečně zánovní.

Když jsem se tísnil v zadních řadách stovek těch, kdo dnes přeplnili největší plzeňskou smuteční síň, a lapal sotva každé třetí slovo, připomněla paní rektorka jeden takový projev z dob, kdy ten, s nímž jsme se s šokovaným smutkem přišli rozloučit, nezapomenutelně bránil svou alma mater proti těm, po nichž už pes neštěkne (pes je ostatně inteligentní tvor, tak proč by něco takového dělal?).

Připomněla promoci, při níž se odcházející pedagogové tradičně loučí úklonou studentům, promoci v dobách, kdy fakultu stejně bratrsky a nezištně jako dřívější internacionální pomocníci ovládali ti, proti nimž pan docent studenty i školu tak bránil.

Připomněla, že v onom kulminujícím okamžiku promoce se naopak všichni studenti poklonili (jenom) jemu.

A vyzvala přítomné, aby ono skvělé studentské gesto opakovali.

Což s hlubokou úctou učinili.

Je to tak, s úctou jen některým se klaníme.

Tobě však, Pavle, vždycky.

« Zpět