Únor bílý

Jak je vidět, únor bílý (o březnu bílém nemluvě) sílí nejen pole, ale také charaktery. Bezprecedentní bezpráví a podjatá zášť vyvedly do ulic stovky studentů a probudily svědomí v tisících dalších: ve státě, který si dal do vínku uctívat lidskost a právo, nemohlo být přijato jiné, nežli zákonné řešení odpovídající nadto principu lidskosti.

Spravedlivé, dobré a poctivé lidi občas překvapí, že se s nimi z toho, že zlo a nepravda dostaly po zásluze řádně napráskáno, neradují úplně všichni. Samozřejmě, neradují se ti, jimž bylo napráskáno. Ti si kdesi v temném, pokud možno televizním, koutku okusují nehty rozskřípanými zuby a přemítají, jestli by nenašli soudce ochotného rozhodnout, že jejich výprask se zrušuje. Jak osoby mi nejbližší zveřejnily na facebooku, bylo kdysi kriteriem pro výběr správného soudce, že jde o malorolníka či dělníka s obecnou školou (aby nebyl zatížen buržoazním vzděláním): jakkoli se paní profesorce bolestně stýská po časech totality a usilovně bojuje o jejich vzkříšení aspoň zaváděním tehdejších, jistě vysoce demokratických, metod, nemyslím, že bychom se podobných kritérii nadáli dokonce i od nynějšího pana spravedlnostního ministra.

Ale kromě oněch nositelů skřípajících chrupů se najdou i naštěstí nemnozí, kterým se zalíbila estrádní vystoupení paní komisní a přáli by si pokračování jejích humorných (či úmorných?) historek.

Když jsem byl počátkem devadesátých let pověřen likvidací politologického pracoviště, kam byli odsunuti odborníci ze zrušených kateder vědeckého komunismu (a kde působila i paní komisní profesorka: že by se právě tehdy zrodila její nestranná, objektivní a nepodjatá láska ke mně?), pochytil jsem přece jen leckterá moudra.

Například, že na jednoho člověka, který se nebojí projevit svůj názor, připadá zhruba deset jiných, kteří mají sice názor stejný, ale z nějakých důvodů ho neprojevují. Proto by Vás nemělo rozesmutňovat oněch zhruba dvě stě mudrců, kteří v diskusích pod různými články neustále dloubají do Vaší alma mater. Odvaha potřebná k účasti v anonymizované diskusi je sice srovnatelná spíše s kuráží nezbytnou ke čmárání po zdech veřejných WC, nežli s ověřitelným podpisem petice, ale i tak.

Vaši petici podepsalo zhruba deset tisíc lidí. Což znamená sto tisíc sympatizantů.

Co je to proti nějakým nanejvýš dvěma tisícům nepřejících?

Konec konců i pan ministr tu nespravedlnosti, tu zase kmotrovské spravedlnosti (podle toho, jako noviny čtete) si zřejmě uvědomil tahle jednoduchá čísla, stejně jako to, že těch sympatizantů bude asi víc na Plzeňsku než třeba na Hané. A volby se blíží, den za dnem jsou blíž. Asi proto už včera na Idnes.cz neříkal, že plzeňská práva nevyhnutelně končí, protože nefandila jeho pohrobkům (jako v únoru), ale dal se slyšet, jak velkou radost má, že plzeňští studenti konečně vyhráli svůj boj.

Svou bílou, únorovou revoluci.

« Zpět