Upřímná

Věřte, nevěřte, být hnusně, nepravdivě pomluven a osočen téměř z čehokoli, co Vám může přijít na mysl, nepatří mezi úplně nejpříjemnější zážitky, jež člověka mohou potkat, a osobně bych se bez podobných příjemností radši obešel (pokud bych ovšem měl možnost volby, jež mi však onoho předloňského času rozhodně dána nebyla).

Na druhé straně kupodivu i zcela odporné pomluvení ze strany kolegů (dnes naštěstí již bývalých) sebou nese nemalá pozitiva, přičemž nemám na mysli radovánky masochistické, protože v těch se mi nepodařilo za dlouhá léta mého života najít ani to nejmenší zalíbení. Jako někdejší funkcionář plzeňských práv jsem se totiž zhusta ocital v situacích vpravdě ďábelsky komplikovaných.

Představte si, že na Vaší škole působí někdo, kdo se za školní peníze dlouhé roky baví tím, že zkouší z paragrafů, vybraných nejspíše namátkou z prastarých právních předpisů jejich překladem do řeči ještě mnohem starší vytvořit naprosto moderní zákoník. Průkopníků slepých uliček je samozřejmě zapotřebí všude, tedy i na vysokých školách. A tak jako nás velký Čech Jára Cimrman poučil, že vyfukováním tabákového dýmu do výlevky zlato nevyrobíš (proč taky, když podle něj budoucnost patří aluminiu), mohl být i tento velkolepý výzkum uzavřen zjištěním, že poskládáním kousků starých zákonů se nevytvoří smysluplný, a vůbec už ne nový, moderní zákon.

Jenže naši předkové například pod vlivem všelijakého přesvědčování nakonec uvěřili například tomu, že potíráním intimních částí lidského těla použitými dětskými plenami vyléčí neplodnost, případně že useknutím ruky vyléčí kleptománii (protože pokus se dal opakovat vždy jen dvakrát, trvalo poměrně dlouho, než se na neúčinnost této léčby přišlo), takže není divu, že se posléze objevil i názor, že by národ měl být poctěn tím, že se stane objektem nevídaného sociálního inženýrství, jímž bude sice nade vši pochybnost potvrzeno, že z paragrafů, vybraných z prastarých právních předpisů jejich překladem do řeči ještě mnohem starší (a tudíž nesrozumitelnější) nevytvoříš rozhodně moderní zákoník, avšak až na základě pokusu.

Všichni normální lidé jsou samozřejmě zděšeni, avšak kdybych byl stále kolegou podivína, který tento prazvláštní názor razí, musel bych z čiré kolegiality moudře pokyvovat hlavou, a mumlat učené věty na téma, že připravovaný zákoník opravdu nutně nemusí být taková pitomost, jak vypadá (ba ani ještě větší), ale že v něm lze naopak nalézt leccos docela pěkného (například hezky vyvedené „v“ v § 1 a podobně).

Navíc pozdější, a dnes už naštěstí bývalí, novopečenci v oné předloňské době chtěli pokusy na lidech uspíšit, především tím, že by podivnosti vybrané do pseudonového pseudozákoníku preventivně pojali do učebnic. Z právnické fakulty by tak houfně vycházeli lidé, kteří by neměli ani nejmenší ponětí o celém jednom významném oboru platného práva.

Na druhou stranu by ovšem aspoň nebyli významněji zmateni studiem pseudozákoníku, neboť, jak známo, jde o cosi, co nejde ani číst, natož pak studovat, a nesmyslnost všelijakých tezí v něm obsažených by mohla naopak svou absurditou vytříbit právní vědomí studentstva.

Ale navzdory tomuto možnému pozitivu je třeba akcentovat prostou, obyčejnou lidskost. Nikdo, ať už provedl cokoli, si totiž nezaslouží trest tak krutý, aby musel zmíněný pseudozákoník číst.

« Zpět