Určitě ódy

Za socialismu jsme imperialisty dohnat a předehnat nějak nestihli. Snad se to povedlo aspoň nyní.

V pondělí jsme se melancholicky tázali, zda zpívat ódy, nebo raději žalozpěvy.

Zatímco kdysi na přelomu tisíciletí nejmenovaná občanská komise, nesprávně nazývaná akreditační (ač jejím posláním i zálibou je naopak neakreditovat), konstatovala až překvapivé ztotožnění studentů s plzeňskou právnickou fakultou, podařilo neustálým popichováním dosáhnout toho, že se dokonce tři studenti (prý možná až pět) se svou alma mater už příliš neztotožňují (a věnují se raději popíjení s notorickou paní předsedkyní, jak dokládají fotografie u dávné úvahy Ilustrovaná II). To by bylo samozřejmě téma pro žalozpěv, nejen pondělní.

Ale jinak je to spíš na ódy. Nejen proto, že po chmurně deštivém víkendu svítí slunce, kolem nějž náš svět obíhá po eliptické dráze blízké kružnici, ačkoli na to přišel jen ohavný rychlostudent (Johannes Kepler, který svá magisterská studia zvládl v letech 1589 až 1591).

Víte třeba, že účastníky správního řízení jsou podle § 27 odst. 2 správního řádu všechny osoby, které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech? Studenti plzeňských práv to ví.

Podle § 84 odst. 1 správního řádu osoba, která byla účastníkem řízení, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání (případně rozklad) do třiceti dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku.

Když současný pan ministr ve veřejném zájmu notorické paní předsedkyně a s plným respektováním jejích pocitů (podle nichž rozhoduje, jak pravil pan premiér, a které jsou oním veřejným zájmem, jak pravila, pardon, napsala, ona) zrušil lidské a spravedlivé rozhodnutí svého předchůdce po uplynutí všech zákonných lhůt, možná nečekal, že to bude muset odůvodňovat právě studentům, kteří na rozdíl od pana notorického exministra nespravedlnosti a jeho náměstků umí ve správním řádu hledat (a navíc se v něm dokonce hledat nebojí) a kteří coby dotčené osoby proti jeho nezákonnému postupu brojí svým rozkladem. A po něm nejspíš žalobou.

Vědí totiž, že soudy jsou povinny „poskytnout skutečně efektivní ochranu před nezákonnými postupy správních orgánů“ (jak rozhodl Ústavní soud v nálezu sp.zn. III.ÚS 542/2009).

I jinak je to spíš na ódy.

Možná se nám totiž ve smyslu nejlepších marx-leninských tradic povede (povedlo?) dohnat a předehnat Ameriku, případně i jiné podobně imperialistic­ké země.

Třeba podle arizonského zákona oslové nesmí spát ve veřejné vaně, zákaz řízení se zavázanýma očima platí pro změnu v Alabamě, zatímco na Aljašce nesmí klokani vstupovat do kadeřnictví.

Texasané zase nesmí dojit cizí krávy nebo na ně malovat graffiti, v Kalifornii se psi nesmí pářit do 500 metrů od školy, zatímco vepři to nesmí na letišti, v intravilánu obce je navíc zakázáno odpalovat jaderné pumy.

Na Floridě je zakázán pohlavní styk s dikobrazem (vyjma dikobrazů) a v Pennsylvanii je nařízeno, že požární hydranty musí být zkontrolovány nejpozději hodinu před požárem.

Každý Angličan starší 14 let se musí dvě hodiny týdně věnovat lukostřelbě, zatímco anglický poslanec nesmí vstupovat do sněmovny v brnění.

Většina absurdních zákonů má prý společnou jednu věc: zastaralost. Kvůli líným zákonodárcům tak prý platí nesmyslné paragrafy, často staré i sto let.

Zatímco u nás jsme dosud měli leda tak koupání psů povoleno pouze na vodítku, dnes jsme v této oblasti významně pokročili přijetím nového občanského zákoníku, jehož paragrafy jsou mnohem starší, než nějakých ubohých amerických sto let a naopak směle konkurují anglickým feudálním lučištníkům.

Elegie? Ani náhodou.

« Zpět