Uroboros

Od časů starého Egypta či různě starých Indiánů až po novodobé díly Červeného trpaslíka (jde o onen díl, kde jeden z hrdinů zjistí, že je svůj vlastní syn) nás pronásleduje, nebo, pokud snad jste chorobnými optimisty, doprovází symbol hada (někdy i draka), který se s velikou chutí jedovými zuby zakusuje do vlastního ocasu (a jmenuje se pěkným cizím slovem uroboros).

Jen na okraj, je to dokladem prapodivných dračích chutí, neboť dračí ocas je, jak známo, tvrdý, ostnatý a prostě celkově nechutný, takže kdyby byl uroboros rozumný drak nebo aspoň drak gurmán, kousal by se, když už to musí být, spíš do míst, z nichž ocas vychází, nežli do jeho kostnaté špičky.

Ostatně něco podobného masochistickým dračím či hadím stravovacím návykům známe třeba i z všelijakých sportů: my sami nebo kůň i s námi na hřbetě (obráceně skutečně jen výjimečně) vyrazíme, oběhneme ovál a skončíme sice na tom samém místě, ale tentokrát v cíli. A někdy si před startem, ale i před cílem, navíc odpočítáváme: tři, dva, jedna (a potom podle okolností: start!, nebo něco ve smyslu: Vyhrál jsem!, anebo ne).

Kulatý, no, možná jen oválný, nesmysl, který se občas nesprávně označuje jako kauza plzeňských práv, je konec konců taky takový uroboros. Samozřejmě není snadné rozpoznat, kdo z novopečenců či rádoby kontrolorů je ohavná tlama (hadí či dračí) a kdo podobný, sežvýkaný ocas, a to tím spíše, že uroboros plzeňské provenience má hned několik tlam a několik ocasů, na nichž si s podivným gustem pochutnává. Možná, kdyby si nechali vytetovat pořádného draka, měli bychom konečně nějaké vodítko kudy kam. Ledaže by postupovali samoobslužně a jejich tetovací dovednosti by byly na úrovni jejich znalostí kontrolních mechanismů a právních předpisů. To bychom si po vytetování draka mohli spokojeně odfouknout,že to vlastně ani tak nebolelo,a dočkat se odpovědi ve stylu, co by to taky bolelo, vždyť jsou to jen čtyři malinkatá písmenka.

Takže to radši vyřešíme dialekticky tím, že dotčené civilizátory budeme chápat dvojjedině, totiž jako oba hadí či dračí konce.

Poslední pořádný kousanec do hadího chvostu, například z 15.7.201O, informuje o cca deseti zbývajících aspoň poněkud podezřelých studentech, na které se smrskla necelá stovka, později cca sedmdesát, nejpodezřelejších absolventů, zatímco například dne 18.11.2009 tehdejší paní ministryně překvapivě mluvila pro změnu o číslu jistě zcela odlišném, snad až řádově odlišném, neboli o cca deseti podezřelých studentech. Téhož dávného dne i rozličná média posmutněle a zatrpkle konstatovala, že kandidátů na možné odebrání titulu je sotva deset. Posmutněle proto, že třeba ještě loňského 20.října se radovala, že podezřelých titulů je pořád aspoň kolem dvaceti (a vyčítavě téhož dne dodávala, že šéfka Akreditační komise, ovšem dávno, dávno před tím, než vůbec dorazila do Plzně na objektivní a korektní kontrolu, naznačovala, že podezřelých budou stovky). Například 11.října 2009 se paní šéfová nechala slyšet s veselou novinou, že ty stovky budou čtyři (neboli, že je nejméně 400 podezřelých).

Z jiných úhlů pohledu to ovšem byly zlaté časy. Takové Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tehdy (6.října 2009) na svých stránkách (zatím je to tam pořád, jen aby to tam zůstalo i po dnešku) zveřejnilo na výsost zodpovědný a správný oficiální názor, že co se týče zpětného odebírání vysokoškolských titulů, zákon o vysokých školách nic takového neumožňuje. V tom mělo ministerstvo skutečně stoprocentní pravdu. Aneb jak řekl bohužel zesnulý pan Motejl, pokud je vysokoškolský diplom dokladem, že dotyčný něco absolvoval, tak to (ho odebrat) jde jen stěží (text byl vhodně nadepsán výstižným titulkem, že podle ombudsmana je odebírání titulů možné). Ale pan Motejl měl, jako snad vždycky, zase pravdu, stejně jako když označil rigorozní práci poslance Bendy za velmi kvalitní, nebo když pronesl, že kauza plzeňských práv se stala mediální událostí, což vedlo k nespravedlivému pomluvení a zpochybnění fakulty, „jež má vynikající kantory a parametry“ (ČTK, 18.11.2009), nebo k onomu dnes již nesmrtelnému výroku, že kdyby byly volby, psalo by se o nich a ne o plzeňských právech (později doplnil, že o plzeňských právech by se nepsalo, ani kdyby trochu dřív napadl sníh).

Někdo (jako pan veřejný ochránce práv) prostě bere člověka u srdce, jiní zase u huby.

« Zpět