Usmívka

Není divu, že všechno dopadá, jak dopadá, když už i Nečas je právník.

Na druhé straně, kdybychom dali aspoň na některé právníky, mohli bychom možná snáze vyhrát hokejové zápasy proti sborné, protože se skromně domnívám, že náporu našich hokejistů by ani paní komisní neodolala (a třeba by ani nechtěla, kdyby ti hokejisté nebyli studenti plzeňských práv). Co vy na to?

Teprve chápeme své štěstí, když odnáší své dary zpět, napsal básník (no, nerad to říkám, ale taky právník) Josef Hora, a jako kdyby to psal o našem notorickém exministrovi. Kvůli nějakému přitroublému zákonu o střetu zájmů se musel vzdát oblíbeného fakultního schodu, který si už útulně prošlapal, když z něj vyhlašoval reformy, k nimž nikdy nedošlo, a teď přišel i o ještě milejší kus chodníku před ministerstvem, na kterém vyhlašoval totéž.

Jako kdyby ti darební právníci skutečně psali o něm a o jeho slavných reformách.

Už ve starém Řecku přece slavný řečník (a právník) Demosthenes řečnil na téma, že co bylo usneseno, je stejně vzdáleno provedení, jako bylo před usnesením. Jako by přes propast času ukazoval na skvělé výsledky reformního týmu páně exministerského, ba pana notorického exministra samotného.

Opravdu, jako kdyby ti darební právníci skutečně psali o něm a o jeho slavných reformách a ještě slavnějším týmu, kdysi i poměrně nedávno:

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu trapným úžasem…
…kterak jsi zradil,
napsal třeba právník (a taky básník) Viktor Dyk, a dodával zcela neprakticky a nepragmaticky, a tudíž zcela v rozporu se základními zásadami exministerskými, akreditačními a Bůh sám ví, jakými ještě:
neoslyš slova varující,
neprodej úděl za čočovici,
aby nakonec vyslovil závěr zcela odporující záslužnému počínání někdejších akreditačních přikyvovačů na plzeňských právech:
Opustíš-li mne, nezahynu,
opustíš-li mne, zahyneš (což se stalo, byť jen profesně).

Na těchto příkladech lapidárně vidíme, jak by to dopadlo, kdybychom právníky nechali mluvit do něčeho, do čeho jim nic není, například do studia práv a podobných záležitostí. Ty jsou naštěstí pevně a trvale, přímo notoricky, svěřeny osobám vybaveným potřebnými nástroji k tvorbě a výkladu veškerého práva, totiž ruštinou a marxismem, jako například notorická paní komisní.

Jak pěkně se jí daří, vybavené těmito dvěma údernými nástroji, ve správních radách či jiných orgánech institucí realizujících studijní programy protimafiánsky zaměřené na soudce či státní zástupce či zvyšujících právní vědomí naší společnosti.

Kdybychom důležité věci nechali na právnících, mohli bychom si ještě utírat nos čistonosoplenou a chroustat k tomu zelenochrupku (dnes se jí říká salát), popřípadě vymetat popel z pečomřížky (roštu), samozřejmě s lehkou úsměvkou (ironií), jak nám to v 17. století navymýšlel básník (a právník) Václav Jan Rosa.

Potom bychom v rosovsky nesprávném náhledu všemi po zásluze opuštěnou paní komisní museli nakonec ještě nazývat : obecně či jen některými sdílená, sdruženka či složenka (rusky sborná), kterýžto puristický skvost by měl znamenat komisní, odvozeno ovšem nikoli od případných plateb, ale od slova „složený.“

Jak jsem zmínil, s touhle sbornou by si naši hokejisté hravě poradili (když jí to natřeli dokonce i v hokeji celkem neobratní studenti plzeňských práv).

Není však divu, že to všechno takhle dopadá, když už dokonce i Nečas je právník (míněn samozřejmě básník a právník Jan Evangelista Nečas z konce 19.století).

Ještě že třeba pan notorický exministr nepodlehl té moderní touze být právníkem.

« Zpět