Útěcha 2

Bývalo docela milým raně feudálním zvykem, že zatímco se panovník se svými hosty nesportovně přežíral, metal kolem nich kozelce krabatý kašpar a pokoušel se vysloužit si nějakou tu méně kvalitně ohlodanou kost povykováním vesměs košilatých vtipů. Je samozřejmě pravda, že tradice se mají ctít, a že z temného středověku nám vedle několika dosud sloužících králů a královen zůstaly zachovány vlastně jen funkce rektorů (případně děkanů), takže kdo jiný by se měl snažit o návrat k pradávným pořádkům?

S lítostí je ovšem třeba přiznat, že se to moc nepovedlo, a že rádoby právnické vtípky, jež mezi metáním alespoň virtuálních kozelců vykřikoval do pléna nejmenovaný pan hanopisník, nikoho příliš nezaujaly (a to dostal skoro stejný honorář jako Madonna). I pan rektor nakonec k tomuto závěru dospěl a rozhodl se páteční veřejnou snídani si už nekazit přítomností skotačícího vtipálka, zejména proto, že je docela těžké smát se i hodně dobrému vtipu, pokud ho posloucháte pořád dokola půl druhého roku (a tyhle ještě ke všemu ani moc dobré nebyly).

Konec konců, když za časů Edisonových a třeba i Křižíkových jeden známý právník (Randa) zaujatě psal o tom, že elektřina je nejspíš jen nehmotným vlněním pralátky, působilo to celkem roztomile, zatímco kdyby totéž vykládal nějaký elektrotechnik, určitě by vypadal jako totální blb. Stejně tak, když se elektrotechnicky vzdělaný pan rektor omylem uřekne a promluví o tom, že tituly nebo aspoň diplomy lze zrušit, bude to působit daleko roztomileji, než kdyby takový nesmysl pronášel někdo, kdo o sobě vypráví, že je právník.

Jak nás média včera informovala, byl na piloty zahraničního letadla ze strany cestujících vznesen například požadavek, aby konečně vypnuli ty turbulence, zatímco letuška v jiném zahraničním letadle, řítícím se prostorem v obvyklé letové výšce kolem deseti tisíc metrů, byla pro změnu požádána, zda by nemohla otevřít okno a konečně trochu vyvětrat, takže jak vidíte, v moudrosti prohlášení tuzemských hanopisníků a odebíračů za světem nijak nezaostáváme. Nepřekoná nás ani nějaký ten hubatý Dineš Upadhjaja, indický učitel, který si dokázal nacpat do úst dvaadevadesát tužek (spolykat jeden a půl milionu korun je totiž přece jen podstatně onačejší kousek).

Je ovšem třeba dbát, aby jádro oněch milionových myšlenek (ve všech směrech milionových, protože univerzitu stály dokonce ještě víc než milion) nezapadlo v přemíře bezobsažného šumu, jímž byly zahaleny. Neboť ze všeho lze vytěžit nějaké to moudro.

A tak si dovolíme zase znovu upozornit, že při poslední snídani, na kterou ho pustili, se vlastně onen pán, představující tradiční feudální zábavní prvek, pokusil všechny ty hnusně pomluvené absolventy uklidnit a utěšit.

Pronesl přece onu zrádnou myšlenku, jež navíc dodnes prožlukle trčí na univerzitních stránkách: že studium končí automaticky složením poslední zkoušky (splněním poslední studijní povinnosti), a že právě tím se také nabývá akademického titulu, nikoli vydáním diplomu.

Sice toto milé, laskavé sdělení následně všelijak maskoval do hromad bludů a zřejmých nesmyslů, ale vzkaz je zcela jasný: nebojte se, dámy a pánové, i kdybychom Vám snad zrušili diplomy, stejně se nic neděje (a nic nezmění, například na Vašich titulech a vzdělání).

Jak řekl jeden ke všemu ještě nedostudovaný právník, je přece obvyklé, že z ráje blbosti vyhánějí ty chytré (jak jinak, Jan Werich), tak ať se páni absolventi nediví, že je tam páni odebírači nechtěli.

Jenže někdy je neumí ani pořádně vyhnat. Proto se nám taky snaží vnutit svůj návrh občanského zákoníku. Kdyby se jim to totiž povedlo, rázem by platila domněnka, že jsou obstojní právníci (které bez zvláštního zákona samozřejmě nikdo neuvěří). Podle § 5 odst. 1 návrhu totiž přihlásí-li se někdo k určité profesi nebo stavu, dává tím najevo, že to taky umí.

« Zpět