Útěcha II

Spousta věcí v našich životech byla opravdu příšerných a přesto z nich nakonec zbyly mnohdy kouzelné historky k vyprávění. My (bohužel) už poněkud starší a staří dnes s úsměvem vzpomínáme na nekonečné fronty na banány („To bych si je snad radši koupil,“ prohlásil západoevropský turista v jednom dávném a slavném vtipu při pohledu na takovou frontu) a skoro všechno ostatní.

Tehdejší státní zástupci (říkalo se jim ovšem prokurátoři) hájili socialismus například tím, že nám soudcům půjčovali lechtivé časopisy zabavené policií na hraničních přechodech, kudy je občané naší vlasti pašovali obtočené kolem pasu i jiných částí těla, zatímco promovaní inženýři si brutálně lámali hlavu vymýšlením zlepšovacího návrhu, čím nahradit toaletní papír po požáru jediné továrny, která ho vyráběla, a dámy bojovaly proti režimu nošením dekadentních prozápadních oděvů.

Prostě jsme žili v nejpokrokovějším a nejspravedlivějším myslitelném uspořádání (jak upřímně pravil jeden z tehdejších vůdců), v němž ovšem platilo, že iniciativa, pokud nebyla schválena, byla přinejmenším trestná. Radostnému splnění náročných úkolů bohužel bránilo pět krutých a nezměrně zákeřných nepřátel: jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. Bylo také definitivně potvrzeno, že peníze strašně kazí lidi, takže jich směli mít dost jen ti nejprověřenější šéfové, zatímco pro ostatní bylo nerovnoměrně rozdělení prostředků spravedlivě nahrazeno rovnoměrným rozdělením bídy (jak pravil Winston Churchill). Funkce přinášela současně patent na rozum i tomu, kdo žádný neměl, a my, kdo jsme v té době museli žít své mládí, se tomu dnes většinou upřímně zasmějeme.

Kupodivu i v třetím tisíciletí se pojednou některým plzeňským studentům a učitelům přihodilo, že se ocitli v situaci, kdy svatý pokoj má (a ještě jenom snad) pouze ten, kdo pevně drží hubu, zatímco například se skvělým historikem, který si dovolil podotknout, že zlaté časy pro studenty, jak se zdá skončily, se museli rozloučit. Na seminářích se dočkali nebývalého obohacení výuky trestního práva o osobní hodnocení představitelů původního vedení fakulty (na jiných školách naštěstí hodnocení kolegů součástí výuky trestního práva není, možná proto, že tam trestní právo neučí soudci, kteří se profesionálně zabývají právem správním). Studenti i učitelé se dočkali doby, kdy se na jedné do té doby prosperující, oblíbené, žádané a prestižní fakultě zavedlo to nejpokrokovější a nejspravedlivější možné uspořádání, kdy však radostnému plnění náročně stanovených úkolů bohužel bránilo pět krutých a nezměrně zákeřných nepřátel: stesky po bývalém vedení a potom jaro, léto, podzim a zima. Opět bylo shledáno, že peníze ošklivě kazí lidi, pročež je mohou dostat jen ti nejmorálnější a morálně nejobrněnější, to jest nové vedení fakulty, a to v zájmu ochrany ostatních před škodlivým působením oběživa pokud možno všechny. Pro ostatní bylo nastoleno zcela transparentní a naprosto rovnoměrné rozdělení bídy a rozhazováním školních milionů především mezi sebe byl novým vedením nastartován ozdravný proces vedoucí k transparentnosti a rovnosti zcela totální, naprosté, spočívající v tom, že pokud by byl trend uchován, do roka, dvou by neměl nikdo nic. Novopečenci nám samozřejmě slibovali, že budování bude radostné, ale že to bude až taková groteska, netušil nikdo.

Neboli zvítězila filozofie neúspěšných a evangelium závisti, jak pravil opět Winston Churchill, pardon, mývalice Matylda, která mi čte přes rameno, mne upozorňuje, že to sice řekl opravdu Winston Churchill, ale o socialismu. A ten přece bývá definován také jako potlačení svobody mnohých v zájmu jejich tvrzeného a fiktivního osvobození, zatímco reálně jsou osvobozeni leda od svých prostředků, svobod a jiných hodnot, a skutečně profitující je toliko malá vrstva vedoucích, neomylně vyhlašující své pravdy a hodnotové soudy, zpravidla spolu s odsuzováním svých předchůdců a oponentů (potom ovšem ti vedoucí snadno skončí jako kůl v plotě, no, tak vidíte sami, copak je tu snad nějaká podobnost s plzeňskou současností?).

A tak se zkuste těšit na ty krásné historky k vyprávění, které doufejme jediné zbudou z jednoho děsného budovatelského ú­silí.

« Zpět