V Lu i jinde

Nový občanský zákoník nám v budoucnu ulehčí život.

Je velice obtížné, učit se pořád něco nového. A příště zase něco jiného. A příště zas.

Protože podle revolučního učení dělnické třídy, marxismu leninismu, po kapitalismu nevyhnutelně přijde komunismus, je dobře, že máme nový občanský zákoník.

Dřívější mírně obézní pan ministr spravedlnosti, krom toho, že s jakousi opileckou bytostí vymýšlel, jak svým bližním odebrat kromě jiného i akademické tituly (neosvědčilo se, prakticky bezprostředně po smrti oné opilecké bytosti, tedy Klementa Gottwalda, soudruzi tyto způsoby zavrhli jako příliš zjevně nedemokratické, příliš snadno zneužitelné a příliš často zneužívané a nikoho rozumného už nikdy nenapadlo tuhle stupidní myšlenku oprášit), přece napsal, že „soukromé právo nemá nic společného s právem veřejným, které je tu proto, aby chránilo občany“ (Čepička, A.: Za socialistické právo, str. 41).

Naštěstí máme nový občanský zákoník, který nám v ustanovení § 1 říká totéž, takže se po konečném vítězství komunismu nebudeme muset učit něco nového a laskaví tvůrci nového kodexu nám nesmírně usnadnili život (nebo snad ne?). Za to je třeba je neustále chválit, což dav občas i činí.

Samozřejmě jsem četl, že pokud je dav někomu nekriticky nakloněn, moudrý člověk to uváží radši hned dvakrát.

Pronesl to kdysi jakýsi pán jménem Konfucius (ve skutečnosti ale čínsky). Jenže kdoví, zda ten Konfucius nakonec třeba nebyl nějaký odporný rychlostudent? Sám přece napsal (v knize Hovory, neboli: Lun Jü,II, 4), že začal studovat v patnácti letech (r. 536 př. n.l.) ale v jednadvaceti letech (roku 530 př. n. l.) už si otevřel vlastní univerzitu v Lu.

A jakpak to v Lu vlastně měli s akreditací? Protože tam učili hlavně filozofii a historii, mělo by jim na pohodovou akreditaci stačit 1,5 profesora či docenta (podle notorické paní komisní totiž filozofům bohatě stačí celkem osm profesorů a docentů na bezproblémovou akreditaci dohromady dvanácti studijních programů), ale učili tam i sepisy úředních listin, tedy cosi jako právo. A tam nestačí ani pětadvacet docentů a profesorů na jeden obyčejný studijní program, vyjma ovšem Hané, kdejich podle notorické paní komisní bohatě stačí třináct.

Nejsem si samozřejmě zcela jist a zejména jsem ještě nezvládl všechnu páně náměstskovskou geografii, ale nějak se mi zdá, že Lu (podle tupé, nenáměstkovské, neoriginální geografie kdesi v severovýchodní Číně) na Hané možná není.

Navíc se tam asi rýsuje i nějaké mafiánské zasíťování: díky tomu, že na jeho univerzitě studovali vysocí císařští úředníci, dostal Konfucius možnost řídit hudební obřady, ačkoli nebyl slepý (tehdejší mistři hudby byli zpravidla slepí, takže nesplňoval ani základní kvalifikační kriteria a prostě jen měl protekci).

Na druhou stranu i přes jeho nezanedbatelná pochybení a zcestné úvahy (například řekl, že „pokud dav někoho proklíná, moudrý člověk dobře uváží, proč,“ ačkoli notorická paní komisní je nám důkazem toho, že moudrý člověk se v takové chvíli radostně přidá) nám aspoň odhalil, že notorická paní komisní je opravdový a nezpochybnitel­ný mudrc.

Učil totiž, že v našem zlém a nepřejícím světě si opravdový mudrc navenek počíná tak, jako kdyby byl naprostým hlupcem.

Taková historická poučení je třeba vždy využívat. Stačí se jen podívat, a notorická paní komisní je opravdu velký mudrc.

Anebo:

Úporné pronásledování mocenskými složkami v Plzni bylo doprovodným jevem skutečné loupeže století, kdy ti, kdo se považovali za jedině spravedlivé, zničili ty ostatní bez okamžiku zaváhání.

To kupodivu nebylo napsáno o převzetí plzeňských práv tehdy a dnes už zas panem exministrem a jeho souputníky, jimž však dal leda tak na kafe (sotva milion či dva, jako v případě pana vždy náměstka), ale o měnové reformě z roku 1950.

O době, díky které pro změnu víme, jak neskutečně oddaným budovatelem je například opět notorický pan exministr.

A Vy jste si mysleli, že leda bezduše ničí!

Kdeže, budovatel je to. „Počet navštívených schůzí byl měřítkem budovatelského nadšení,“ napsala totiž například Rosemary Kavanová v knize Cena svobody (str. 84) o padesátých letech a něco tak zásadního platí dodnes.

V Lu i jinde.

« Zpět