Vábení

Už jsem se opravdu bál. Hodně bál. Podléhal jsem chmurné nevíře a malověrně jsem si myslel, že snad i lidská blbost má nějaké hranice. Můžete však být dokonale klidní: opravdu je nemá, je nekonečná.

Krátce a ostražitě jsem odpoledne zapátral na liště zpravodajského televizního kanálu oné televize, na kterou jsem se vzhledem k jejímu dlouhodobě vyrovnanému a objektivnímu zpravodajství přestal (stejně jako nejméně několik desítek lidí, kteří mi o tom napsali) dívat už někdy loni na podzim, jestli kdesi ztraceno mezi důležitějšími sděleními přece jen stručně neproběhne něco pravdivého na téma: reportéři zvrzali, co mohli, nebo aspoň: naši charakterní reportéři obelstěni domněle nezávislým kolegou, narazil jsem však překvapeně na cosi docela jiného.

Jak jsem psal už loni 21. prosince, software je dobrý sluha, ale dost špatný pán, a tak prozradil, že už na přelomu září a října někdo iniciativně vymazal v univerzitním systému tituly „Ph.D.“ několika kolegům, shodou okolností pořád těm samým, které až po několika měsících překvapivě objevila univerzitní komise (ostatně tehdejší student opakovaně vykecal, že on už v září dobře věděl, koho komise po svém vzniku odhalí). Zatím to vypadalo tak, že toho novopečenci neuhnětou víc, než nějaké to vymazání titulu v evidenci (kdyby byli dost chytří, mohli už v září hlasitě a vítězně vykřikovat: tituly zrušeny! – nebo aspoň vymazány, jenže čím by potom otravovali média i nás ostatní další skoro půl rok?). Nyní se však zdá, že konečné řešení bylo nalezeno, a že je tak půvabné a kouzelné, že se nikdo snad ani radši nebude bránit.

Bez mučení, kterému by mne mnozí bývalí kolegové pro jistotu přece jen rádi podrobili (co na tom, že se to nesmí, do věcí, jež se nesmí, se přece pouštějí dnes a denně), přiznávám, že mne zaplavila bezbřehá závist.

Novopečené vedení plzeňských práv se totiž rozhodlo přemluvit nebo přinutit pana rektora, aby konečně (když to tedy jinak nejde) zkorumpoval podezřelé držitele titulu „Ph.D.“ (přesněji řečeno, držitele titulu „Ph.D.,“ ohledně, nichž je fakulta či univerzita podezřelá z toho, že něco významně zpackala), případně i dalších, nabídkou, které normální člověk nikdy neodolá. Bojím se, že na ně tentokrát

skutečně vyzráli, já sám bych téhle vábivé nabídce podlehl bez sebemenšího zaváhání. Ostatně, opět posuďte sami: absolventi, kterým bude odebrán titul, se stanou studenty!

Jak rád bych byl zase studentem, nadějným (a vlastně klidně i nenadějným) a nádherně mladým. Když jsem já studoval, marihuana byla jen cizí slovo neznámého obsahu, návštěvy na kolej směly jen do 22 hodin, vrátní pro změnu směli vstupovat do pokojů kdykoli a bez vyzvání, neexistoval (u nás) internet a odevšud se na nás smála vedoucí úloha strany, přednášeli nám lidé politicky činní, ale odborně zcela podprůměrní (vidíte ten propastný rozdíl proti současnosti?). Některým kolegům teď slibují nápravu, studentský život v současných podmínkách, a to všechno, jenom aby se jich zbavili. Aby to ale nebylo jako s onou osmdesátiletou babičkou na přijímačkách na vysokou školu, která na otázku, proč vlastně chce studovat, odpovídá, že přece kvůli dědkovi, který tuhle zasněně povídal, jak by si ještě před smrtí chtěl aspoň jednou zahřešit s nějakou vysokoškolačkou.

P.S. Škoda jen, že ti, kterým univerzita radši nabídne věčné mládí, než aby přiznala, že několik pseudoprávníků stvořilo totální pitomost, a že jejich bludům na chvilku uvěřila, se to zase dozvídají nejdřív z novin. Nicméně podivná hra kupodivu funguje aspoň nějak. Hovořil jsem včera s jednou opravdu velmi levicově založenou bývalou kolegyní, jež zcela nečekaně razantně změnila své volební preference (abychom se ho zbavili, dodala).

« Zpět