Vanitas

Marnost nad marnost, píše se přece už i v bibli.

Skoro by se chtělo volat, že vše je marnost, jak ostatně pravil už biblický Kazatel (vlastně pravil: marnost nad marnost a vše je marnost, kniha Kazatel, 1,2). Mohli bychom taky možná i připsat, že všeliké pinožení a kvaltování toliko pro hovado dobré jest, jak pravil učitel národů, ale při charakterizování úsilí páně exministerského radši zůstaneme u bible, protože Komenský byl nepěkný rychlostudent.

Dvě vysoké školy pět set kilometrů od sebe za tři roky, na to by si měl pan vždycky náměstek opravdu posvítit. Jestlipak bychom mu neměli existenci Komenského korektně a transparentně prozradit?

Zatímco šéf poslanců největší vládní strany se vydává ministrovat, na jeho místo má nastoupit poslanec, jehož média svého času (jistě na usilovnou a často opakovanou žádost notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti) označovala za rychlostudenta s plzeňských práv. Co na tom, že studoval po celou standardní dobu studia, ba snad i o něco málo déle?

Notorický pan exministr, věren zásadě, ne snad, že na spolustraníky musí být přísnost, ale že je třeba je hanit a tupit, zejména ty z nich, kteří by se mohli zdát vhodní na funkce vhodné jen pro něj, přece transparentně a korektně odhalil, že ve své rigorózní práci zvolil nejen zcela chybné řádkování, ale navíc i nekorektní a netransparentní velikost mezer mezi slovy.

A člověk, který neumí ani pořádně udělat mezeru, by nyní měl šéfovat notorickému panu exministrovi v jediné veřejné funkci, jež mu zbyla? Copak kvůli něčemu takovému plnil opakovaně nejčestnější občanskou povinnost, totiž tu oznamovací?

Obsazují se ministerské posty a na notorického exministra zapomněli, nebo hůř, záměrně si ani nevzdechli?

Přitom je třeba ministerstva reformovat a hlavně též slučovat, a že to pan exministr dokonale umí, předvedl přece už v akademické funkci sloučením několika normálně fungujících kateder v jeden totálně nefunkční moloch.

Díky těm nesympatickým, nepřejícím osobám, jež mu nechtějí dopřát ani kouska zasloužené ministerské židle, se teď ani nedozvíme, kolikrát je třeba k provedení reformy vyslovit slovo reforma.

Víme, že nějakých deset tisíc opakování nestačí. Zhruba tolikrát opakoval notorický pan exministr zmíněné okřídlené slůvko coby akademický funkcionář, a reforma vysoké školy se nedostavila, a asi tolikrát je odhlásal z oblíbeného chodníku před svým oblíbeným ministerstvem a reforma justice taky ještě nepřikvačila.

Zato nejspíš víme, že se hrubě mýlí budhisté a jim podobní ezoterici. Podle nich totiž k vyléčení z blbosti a jiných duševních potíží stačí odříkat zhruba desettisíckrát monotónním huhlavým hlasem nějaké slovo.

Buď to nestačí, anebo to slovo nemá být reforma.

Jenže uznejte sami, že kdyby notorický pan exministr huhňavým monotónním hlasem hlásal z oblíbeného fakultního schodu či oblíbeného chodníku před svým oblíbeným ministerstvem třeba oblíbenou mantru Óm, stejně by při tom pohledu nikdo neuvěřil, že se tak může vyléčit blbost a podobné duševní potíže či schopnosti. A už vůbec by nikdo neuvěřil, že reforma je tu, nebo se aspoň blíží, čemuž takhle někteří prostší jedinci kupodivu na chvíli uvěřili.

Je s podivem, že notorická paní komisní zatím neprojevila náležitou médiální lítost nad tím, jak se u nás plýtvá nevídaným talentem (například talentem vyslovit slovo reforma sice huhňavě a monotónně, ale přece jen 10 000× pokaždé trochu jinak).

Možná notorickému panu exministrovi s velkorysostí sobě vlastní pořád nemůže odpustit, že prohlásil, jak je šťasten, že plzeňská práva pokračují dál (ač si to ona notorická funkcionářka ani trošičku nepřála)?

« Zpět