Vánoční

Vánoce jsou svátky klidu. Naštěstí. Ale i dárků. Taky naštěstí.

Vánoce provází spousty krásných knih (například jako dárky), takže se například z nové výpravné publikace o géniích živočišného světa můžeme dozvědět i to, že takoví havrani se mohou naučit počítat až do sedmi, neboli, že například notorický pan vždycky náměstek géniem živočišného světa není.

Škoda, zatruchlí mnohý z Vás při čtení o havraní dovednosti, že někdejší pan západočeský rektor podobné knihy nejspíš nečte.

Obyčejný havran je naprostý potravní oportunista, jehož chov přijde na pár korun, zatímco pan rektor si za milion a víc na pouhou kávu (na serveru Aktuálně.cz dne 10.února 2010 v článku „Odebírání titulů v Plzni chystá Pospíšilův exnáměstek,“ onen pán totiž smutně konstatuje: „Plat za to bude stačit tak na kávu“) pořídil namísto havrana jiného naprostého oportunistu, který však do sedmi, ba ani do šesti, počítat neumí (podle univerzitního č.j. R-372–10 a dalších, jež stvořil, totiž komise složená z pěti členů, jež se může usnášet za přítomnosti poloviny z nich, se může usnášet, je-li přítomno nejméně šest členů).

U příležitosti stého výročí svého objevení byl v češtině vydán nejzáhadnější rukopis světa, tzv. Voynichův rukopis.

Před sto lety ho totiž vyhrabal z hromad starých knih litevský rychlostudent a kriminálník (během doslova pár let vystudoval univerzity ve Varšavě, Petrohradu a Moskvě, načež skončil na Sibiři za proticarské postoje) Wilfrid Voynich.

Tady ostatně vidíte, jaké nezasloužené štěstí měli a mají rychlostudenti tuzemské provenience. Takový František Ladislav Čelakovský (první ročník filozofie vystudoval v Praze, druhý v Linci a pak už si dopřál jen státnice) se přece taky posmíval carovi a po udání kolegou ho prostě jen vyhodili z univerzity za výsměch autoritám a mocnáři. Zřejmě proto, že nemáme potřebnou Sibiř, skončil i ve svém 19. století stejně humánně jako mnozí pozdější učitelé plzeňských práv, podobně vysoce humánně vyhazovaní právě jen pro nedostatek úcty k autoritám a rádoby mocnáři.

Voynichovu rukopisu nikdo nikdy neporozuměl, ale proč s tím dělat takovou slávu?

Projevům notorické paní komisní či podobně notoricky se vyskytujícího pana exministra přece taky nikdo nikdy neporozuměl, a přesto jsou oslavováni zcela nedostatečně.

Rozumí snad někdo novému občanskému zákoníku? A je snad nějaká naděje, že mu někdo v historicky blízké době nejbližších staletí porozumí?

Americké univerzity slibují hromady dolarů tomu, kdo rozluší Voynichův rukopis: kdyby stejné sumy nabídli za podobně nesrozumitelná sdělení notorické paní komisní, notorického pana exministra či dokonce za rozluštění nového občanského zákoníku, pokusili by se o luštění dokonce i jejich autoři sami.

Konec konců, ty dolary nabízí hlavně Yaleova univerzita (jež onen záhadný rukopis vlastní), soukromá škola smutně proslulá svými rychlostudenty (například Hillary Clintonová tam vystudovala právnickou fakultu za tři roky, 1970–1973, podobně jako její manžel Bill, který navíc za pouhé dva roky vystudoval další obskurní vysokou školu, Oxford).

Tak co bychom vlastně chtěli?

« Zpět