V.D. sobě

Veřejnoprávní televize informovala o protestech studentů plzeňských práv velmi seriózně, i když bohužel opět dala téměř tolik prostoru jako všem plzeňským studentům dohromady onomu křiklavě zelenému mužíkovi, který má s fakultou společné jen to, že ji pořád pomlouvá. Nicméně tentokrát by Vaší pozornosti neměl uniknout objev zvláště vydařený, a protože chápu, že jen málo z Vás až natolik holduje intenzivnímu masochismu, aby jeho vyjádření četli, dovolím si tlumočit. Nejnovější odhalení totiž ukazuje, že nějaký zločinný ministr vnitra angažoval zhruba třináctileté policisty.

Alespoň všeobecně oblíbený pan Martin M. se dal slyšet, že významná část včerejších protestujících studentů plzeňských práv byli policisté, jimž jsem ještě jako děkan umožnil studovat práva. No, a když pohlédnu do smělých a odhodlaných tváří zhruba dvacetiletých bojovníků proti lži, zlobě a bezpráví několika málo mocných (či snad naopak nemocných?) a připomenu si, že jsem měl tu čest být děkanem plzeňské právnické fakulty do srpna 2005, je zcela jasné, že některý tehdejší ministr vnitra povolal do řad policie děti. Další možnost je natolik neuctivá, že by mohla být žalovatelná. I když vlastně tvrzení o nevalných lidských a duševních kvalitách zmíněného pána je pravdivé a tudíž nemůže být urážející.

Když se český národ složil na své Národní divadlo, pronesl: Národ sobě. Na budově plzeňských práv by s ohledem na jistou paralelu tudíž mohla být cedulka: „V. Dvořáková sobě.“

Protože paní komisní šéfová toho udělala tolik pro to, aby zlikvidovala konkurenci svým oblíbencům, zašitým na jakési soukromé vysoké škole, aby možná někomu korektně a transparentně pomohla k oné budově, nebo aby věrna svým lobbistickým propojením působila v rámci realizace (například institucemi, v jejichž správní radě sedí, jako CEELI Institut) právnických studijních programů zaměřených na soudce a státní zástupce.

Zatímco ti právničtí lumpové v Plzni si klidně, považte, postupovali podle zákona, a nikoli podle jejích dobrých rad.

Teď, protože světem vládne nevděk, aby se modlila podle § 79 odst. 8 zákona o vysokých školách.

Podle tohoto ustanovení totiž může ministerstvo školství otlouci Akreditační komisi o hlavy její stanovisko, pokud je nesprávné nebo nezákonné, což podivnost, kterou paní šéfová nechala zveřejnit (potom, co ji několik dní předem zvěstovala všem médiím) splňuje měrou vrchovatou.

Pokud by jí totiž ministerstvo onen blábol o hlavu neotlouklo, ale naopak jí dalo za pravdu (lze si ovšem jen těžko představit, že by pan ministr, oznamující, že profesorka Dvořáková se chová jako rozzuřená dělnice při procesech v padesátých letech, předem odsuzující podle stranického pokynu, dospěl k závěru, že právě v tomto zuřivém, nenávistném běsnění je její objektivita), v ústavních stížnostech proti jeho rozhodnutí by stěžovatelé mohli namítat, že v právním státě není obvyklé, aby existoval orgán, který si sám stanoví pravidla činnosti, není nikomu odpovědný, jeho členové jsou neodvolatelní a proti jehož rozhodnutí není odvolání, protože taková úprava dává prostor pro libovůli.

A mohli by spolu s ústavní stížností žádat zrušení příslušných ustanovení zákona o vysokých školách (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění).

Předsedat komisi, jejíž neomezenou moc by Ústavní soud zrušil, by ovšem paní šéfovou ani zdaleka tolik nebavilo.

Koho by potom zajímala její svévole, libovůle, zloba, zášť a výmysly?

Navzdory rozsudku, který se nad nimi pokouší vynést, akademické svobody žijí a budou žít. I na plzeňských právech.

FPr ZČU, zůstáváme.

« Zpět