Vděčnost

Pan ministr školství se rozhodl k rezignaci. Navždycky mu bude patřit poděkování dvou tisícovek studentů plzeňských práv i tisíců jejich blízkých, stejně jako tisíců hrdých absolventů plzeňských práv, poděkování desítky tisíc signatářů petice na zachování plzeňských práv i možná až sto tisíc dalších. Podle politologických učebnic (ovšem ne ruských, ale amerických) totiž na jednoho člověka, který veřejně vyjádří svůj názor, připadá pět až deset mlčících, kteří si však myslí totéž.

Nemohu vědět, o čem pan ministr přemýšlí. Ale vděčnost tolika lidí nemusí být špatným průvodcem při loučení.

Samozřejmě, že ještě uslyšíme zlobné syčení. Ale uznání slušných, normálních lidí nepřesyčí.

Slepá, ba až tupá, zaslepující a zaslepená pomstychtivost je vždycky nesmírně výhodná a směřující zcela bezpečně k vytčenému cíli. Samozřejmě je výhodná pro protistranu a bezpečně vede k dosažení cílů oné protistrany: je totiž neuvěřitelné štěstí mít proti sobě zaslepeného, zlostného protihráče, který pro samou zlobu a nenávist není schopen jediné kloudné myšlenky.

Jsou lidé rovní a lidé podstatně rovnější. Zkuste si umístit svůj inzerát nebo nějakou myšlenku třeba na stránky Akreditační komise. Myslíte, že Vám to jen tak dovolí? Tak schválně.

A přitom na těchto oficiálních stránkách, placených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (podle § 83 odst. 6 zákona o vysokých školách), je k vidění podnět rozhořčených občanů panu nejvyššímu státnímu zástupci, dokonce podnět dílem anonymní. Někteří rozhořčení členové jej totiž údajně nemohli podepsat, jak se v podnětu výslovně praví. Z hlediska zákona to ovšem je důvodem k jeho minimálně částečnému úřednímu zahození (podle § 16a odst. 2 zákona o státním zastupitelství). Bohužel nevíme, jaká část podnětu by měla být úředně zahozena.

Jak už jsem napsal, na čtyřech řádcích dílem nepodepsaní rozhořčení občané pro jistotu hned dvakrát upozorňují, že Akreditační komise nemá k podobnému kroku žádné zákonné zmocnění, takže žádný takový podnět podat nemůže: s klasickou rozpolceností (hebrejsky: mešuge) tudíž vystupují sice jako členové zmíněné komise, leč přesto jako rozzuření občané.

Kdo by ještě o víkendu čekal, že paní komisní bude sama nadšeně hulákat do světa, že je strašlivě, fatálně podjatá? Ale občanské rozhorlení, ba rozzuření nad tím, že bylo nějak rozhodnuto, přičemž toto rozhodnutí se hrubě dotýká jejích pocitů (str. 6 odstavec třetí zmíněného podnětu) je tak nádherným dokladem zájmu na tom, aby bylo rozhodnuto jinak (který je podle zákona dokladem podjatosti, srov. § 14 odst. 1 správního řádu), že dokonalejší už si jen sotva můžeme představit. Může snad o zákonnosti demonstrace rozhodovat soudce, který sám demonstroval (nebo jehož demonstranti naopak hodili do řeky, do hnoje či jinam)?

Samozřejmě, nic už asi nepřekoná onu skvělou konstrukci nezávislosti Akreditační komise, kterou paní šéfové opravdu rádi dopřejeme.

Já vím, že jsem to už citoval. Ale je to tak úžasné, že mi to nedá ani tentokrát: „Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditační komise.“

Jen víc a víc nezávislosti, prosím.

« Zpět