Ve stínu kuličky

Ve stínu kuliček nastal i čas oddechu.

Třeba notorický pan exministr si musel skutečně masivně oddechnout.

Stále bohužel s masochistickým mrazením nasloucháme sice prázdnému, leč zato neustálému, žvanění soutěžících, kteří se derou o to, koho co nejvíc nevinně a obvykle i zcela nesmyslně pomluví.

Adeptů na vítězství se v čele nejmenované akční komise, jež v leninském stylu nevyšetřuje, ale zneškodňuje, a jež od zneškodňování nepohodlných jednotlivců pokročila přes zneškodňování neoblíbených institucí až k radostnému zneškodňování celého školství, nebo v čele krajských kandidátek, případně v hlubokém zapomnění (třeba překladatel feudálních textů ze staré němčiny do ještě starší češtiny a všichni jeho obdivovatelé, co jich na širém světě má, nejspíš oba), těší celá řada.

Pod vlivem těchto nesmyslů slabší povahy sáhnou nikoli ke kuličkovému peru, leč kuličkové pistoli, a potom snadno zapadne ministerská hláška, že by se ve školství mělo odměňovat podle kvality.

A odtud onen oddych.

Notorický pan exministr již, i když proti své vůli (vzpomeňme, jak velkoryse nabízel, že by vedle ministrování a poslancování ještě i toho děkanského platu rád trochu užil, a zákon o střetu zájmu by se přece pro jednou nezbláznil), totiž školství opustil, takže mu podobné příkoří (podle podivného nového kriteria by nakonec ještě zůstal zcela bez platu) nehrozí.

Nikoho z politiků přece nenapadne, aby podobně nesmyslné kriterium zavedl i pro ně, takže může za žebrácký poslanecký plat posílat do světa své otrávené střely, k nimž nepotřebuje dokonce ani kuličkovou pistolku.

Pokud bychom snad měli ocitovat některou vskutku originální myšlenku onoho pána, který by rád byl alespoň hejtmanem, když už ho pro naprostou neschopnost vykopli z vlády, bylo by hezké se vrátit třeba do časů, kdy se tvářil, že je učitelem.

Bylo to stejně dobré jako s reformami.

Pan notorický exministr říkal, že je učitel, i když studenti i učitelé věděli, že naštěstí neučí, a národ tleskal.

Jako ministr pan notorický exministr sice žádné reformy justice ani ničeho jiného nedělal, ale moc krásně mluvil o tom, že je dělá, a tleskala aspoň ta prostoduchá a důvěřivá část národa.

Co ale teď?

Bude národ, či alespoň ta jeho totálně prostoduchá část, vůbec tleskat hejtmanovi, který bude krásně vyprávět, že učí?

Nebo hejtmanovi, který bude ještě krásněji vyprávět, že náramky pro odsouzené do domácího vězení budou nejpozději do roku 2007? Prostě nevíme.

Víme však, kdo by měl každopádně pana notorického exministra radostně volit. Všichni ti, kdo si myslí, že je třeba zatočit s kněžoury a pro jistotu i s neárijskými spoluobčany, spálit všechna umělecká díla pokud možno i s jejich autory a vůbec se věnovat činnosti, kterou se zabývali ve starých, zlatých časech husité.

Kam husité vpadli, tam totiž zaváděli své pořádky, samozřejmě včetně Žižkova vojenského řádu. Mezi nepočetná města, kam se jim vpadnout nepodařilo, patřila třeba Plzeň.

To by nyní pan notorický pan exministr iniciativně napravil a se svou nehynoucí láskou k feudálním předpisům by neprodleně zavedl třeba to, že každý musí souhlasit se svým hejtmanem, a to pod tvrdým trestem (nejlépe smrti), jak moudře stanovil právě Žižkův vojenský řád.

Apropos, abychom nezapomněli na výstižný citát nejpůvodnější myšlenky páně exministerské, vyslovené ovšem ještě v hávu pseudoučitelském. Posuďte onen citátek ostatně sami:

„Pokud mám opravdu nezastřeně a zcela otevřeně vyslovit svůj nejvlastnější osobní názor na současné dění, pak paní profesorka Dvořáková říká…“

« Zpět