Veliká krása?

Kdyby tak autoři nového občanského zákoníku z hlediska kvality hodnotili všechny jeho paragrafy stejně, to byla opravdu veliká krása.

Je pravda, že už moudří nás učí, že netřeba hledat sofistikovaný záměr, nota bene zlou vůli, tam, kde lze věc vysvětlit prostou blbostí.

Tak třeba podle § 1341 odst. 1 nového občanského zákoníku se řeší situace, kdy se má zástavou stát věc „k níž má zástavnímu dlužníku/!/ vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu.“ Máme si tedy lámat hlavu, zda nový občanský zákoník mezi spoustou jiných novinek feudálního charakteru nově zavádí zástavní právo, které kupodivu nemá zástavní věřitel, ale naopak zástavní dlužník, anebo jde prostě o pitomost?

Máme v hlubinách středověkých textů složitě pátrat po tom, zda někde nějaký feudál lstivě neuzákonil zástavní právo pro zástavního dlužníka, čímž skvěle vypekl své věřitele (takže ušetřil za koně a zbrojnoše, protože je nemusel nechat pobít)?

Máme tedy, až se budeme pohybovat po ulicích s přilbou na hlavě, případně na bradě, a s náprstky i na všech prstech všech končetin, nebo nejraději v brnění (protože podle § 97 odst. 2 nového kodexu se má za to, že náš souhlas k oddělení takové části těla, jež se znovu obnoví, jako chlupy, nehty, vlasy či vousy, byl udělen) bádat o tom, zda nový kodex zavádí neuvěřitelnou novinku v podobě zástavního práva ne pro zástavního věřitele, ale tentokrát pro zástavního dlužníka?

Až budeme své smlouvy na řad převádět podpisem na rubu (protože napíšete-li podle § 1897 odst. 2 nového občanského zákoníku třeba do smlouvy o výhodné koupi obecního majetku kouzelná slůvka „na řad“ a pak se na ni zezadu, neboli na rubu, podepíšete, je převod platný a se smlouvou na doručitele se ve vhodném čase může vytasit kdokoli, například starosta oné obce), budeme dumat nad tím, zda zástavní právo zástavního dlužníka je další těžko pochopitelná sofistikovaná novinka, anebo obyčejná, jednoduchá hloupost?

Budeme se zamýšlet nad zástavním právem zástavního dlužníka podle § 1341 odst. 1 nového kodexu, až budeme secundum legem, tedy podle zákona, (z)vracet vadné jídlo, abychom mohli dostát kautelám § 2110 odst. 2 nového občanského zákoníku? Podle onoho § 2110 odst. 2 písm. d) přece kupující může od smlouvy odstoupit, pokud věc spotřeboval ještě před objevením vady. Stalo-li se tak jen zčásti, vrátí, co ještě (z)vrátit může, a dá kupujícímu náhradu jen do výše, v níž měl z použití věci prospěch (například ve formě náhlé a masivní očisty svého zažívacího traktu nejen od vadného jídla, ale i od všeho ostatního, čímž mohutně ušetřil za drahé očistné rituály).

Vodítkem nám nově mohou být sami autoři nového kodexu, kteří kriticky konstatují, že tady je chyba v zákoně zjevná (Bulletin advokacie č. 11/2013, str. 30).

V Bulletinu advokacie například pan hlavní autor zjistil dokonce i to, (Bulletin advokacie č. 11/2013, str. 32), že § 1878 odst. 2 nového občanského zákoníku, s nímž si dal takovou práci, získá již dnem účinnosti nového kodexu punc nepoužitelnosti a právního smetí.

Prostě a dobře: kdyby tak autoři nového občanského zákoníku hodnotili všechny jeho paragrafy stejně a přesvědčili o tom i všechny ostatní, to by byla opravdu veliká krása.

A kdyby tak navíc znovu podlehli své čističské mánii ve vztahu k právnímu smetí…

« Zpět