Velmi pohodová revoluce

Občanský zákoník nám kromě radosti a štěstí přináší (prý) i pohodu a klid, takže je vlastně revolucí v revolucích.

Slýcháme odevšud, že nový občanský zákoník představuje skutečnou revoluci.

A když se podíváme do učených slovníků a encyklopedií, je skutečně evidentní, že tato teze je zcela výstižná. Revoluce je totiž v prvé řadě definována jako mimoprávní akce (a na novém občanském zákoníku vidíme už na první pohled, že nemá nic společného s právem, takže tento znak naplňuje měrou nevídanou, ostatně platí přece, že jaký pán, takový krám).

Můžeme všelijak bádat, co přináší revoluce? Podle slovníků v prvé řadě kolaps státu, boj o moc a vznik nových mocenských center. Tady se taky zdá vše zcela jasné, neboť užívání nového občanského zákoníku k těmto výsledkům rychle vede (zatím jsme hlavně u toho prvního).

Revoluce se ovšem jeví nutná. Anebo se Vám snad zdá, že by o Vás v poslední době nějaký monarcha nějak pečoval?

Přitom podle Johna Locka (slavného filozofa, který ovšem, na to přece jen pozor, získal magisterský titul studiem v letech 1656 až 1658, což by určitě mělo být objektivně, leč náročně posouzeno nejmenovanou komisí) má revoluce své místo, pokud král nepečuje o práva svých poddaných.

Revoluce spočívající v přijetí nového občanského zákoníku však kromě obecných atributů (mimoprávní charakter akce, kolaps státu atd.) má ještě jeden skutečně prazvláštní důsledek: stabilitu a klid.

Nesmíme ovšem zapomínat ani na Karla Marxe, podle něhož jsou revoluce lokomotivami (dějin).

Zatímco někdejší notorický pan náměstek už dávno nadšeně přiznal, že je bezduchý mechanický stroj (již 26. 8.2013 o sobě na idnes skromně hovořil jako o „motoru změn našeho práva“), jeho někdejší šéf během víkendu uznal, že je balvanem s ničivými účinky („přistál jsem na kandidátce jak meteorit…“).

Ačkoli nám pan komukoli náměstek neprozradil, zda u něj expanzi předchází nasávání, nebo zda je to složitější (v onom citovaném textu, v němž se přihlásil k velké rodině motorů, totiž nezpřesnil, zda čtyřdobých či dvoudobých?), jejich početní spřízněnost se nicméně neprojevuje jen nároky na státní či jiný ochotný rozpočet, ale právě i celou řadou dalších hlubších, dalo by se říci revolučních, souvislostí.

Například právě v onom někdejším textu pan kdykoli komukoli náměstek konstatuje, že jsme pokud jde o přijetí nového občanského zákoníku mezi postotalitními státy úplně předposlední, neboť kromě nás ho nemají už jen Polsko a Slovensko. Je tedy otázkou, zda došlo k povýšení jeho slavných kalendářních počtů (od 8.září 2005 do 12.ledna 2006 uplynulo o málo víc než jediný měsíc, neboli 43 dnů, jak kázal pod univerzitním č. R-595–10, zatímco doba od 2. 5. 2004 do 23.8.2005 činí právě dva měsíce a třináct dní, jak prohlásil pod univerzitním č.j. R-584–10, avšak rok má současně 1260 dnů, neboť 126 dnů je podle písemnosti univerzitního č.j. R-377–10 zhruba 0,1 roku) i na údaje zeměpisné, nebo zda jde o niterné vnitřní odmítání rozpadu československého státu. Nebo že by šlo o snahu, ba úsilí, vrátit se do středověku nejen terminologií nového občanského zákoníku, resp, tímto zákoníkem vůbec, ale i státoprávně?

Konkrétně do dávných časů, kdy Polsko a Čechy byly jediným mocnářstvím?

Ministr kmotrovské spravedlnosti zase poukazoval na to, že většina evropských států měla daleko kratší dobu účinnosti občanských zákoníků, nežli my. Například Maďarsko ji podle něj „mělo půl roku (…),“ přičemž však nový maďarský občanský zákoník byl schválen 11. února 2013 a účinnosti nabyl dnem 15. března 2014 (neboli od našeho února 2013 do března 2014 uplynul kratičký, ubohý půlrok).

Podstatné ovšem podle mého skromného názoru je (jak konstatovali tvůrci nového občanského zákoníku již 25.9.2013, konkrétně opět na idnes.cz), že nový občanský zákoník „přinese stabilitu a klid v právním světě.“

« Zpět