Vestonie

Háček nechybí, nebude to o věstonické Venuši, ale o krásné Vestonii.

Přesně před 431 roky se totiž narodila první česká básnířka, nejspíš vůbec první autorka literárních děl na území naší dnešní vlasti, pohříchu ovšem Angličanka (Elizabeth Jane Westonová, jež si však posléze počeštila jméno na Alžbětu Johannu Vestonii). Pročpak si to ani trošku nepřipomínáme?

Určitě ne kvůli onomu známému bezuchému pseudoprávníkovi.

To, že byl jejím otčímem Edward Kelley, známý alchymista, by jí totiž mohlo být spíše ku prospěchu.

Nebyl to totiž rozhodně žádný odporný rychlostudent. Naopak, poctivě se trápil při studiu tak, až ho nakonec nezvládl a tudíž nedokončil (stejně jako třeba transparentní a korektní notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti při svém doktorském studiu).

Ačkoli nebyl právník, Kelley o právu často hovořil a zhusta se do něj pletl (nutkavá podobnost se tedy nabízí i zde).

Až potud je tudíž všechno v naprostém pořádku, konec konců i to, že se z pana otčíma stal (díky mistru popravčímu) člověk bezuchý (kat mu je usekl za nějaké bezvýznamné podvody), je v dnešních časech prý spíše plus.

Avšak dál? Dál už je to zlé a dokonce ještě horší.

Nešťastná Vestonie věnovala sbírku svých veršů, považte, nějakému prožluklému právníkovi (jmenoval se Johannes Leo), jemuž dokonce posléze povila sedm dětí. A víte sami, co jsou tihle právníci zač. Žádní poctivci jako třeba alchymista Kelley, případně notorický pan ministr kmotrovské spravedlnosti. Právě naopak.

Právníci jsou docela jiná cháska. Z mladého světce starý plesnivý čert, sliboval nám například zcela bez úcty k panu exministrovi právník Francois Rabelais. Ten, který se (jak už jsme si taky kdysi připomínali) navíc proslavil i výrokem: hlavně když je koryto, svině se už najdou.

Slova bez skutků jsou planá a prázdná, hlásal zase řečník a právník Demosthenes, jako kdyby nevěděl, že reforma je úspěšně provedena tím, že pan exministr slovo reforma zhruba tisíckrát vysloví. Zbabělci jsou nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci, povzdechl si zase známý právnický rychlostudent Werich.

Takže si to paní Vestonie provdáním za právníka pěkně zavařila. Podobně jako pár století po ní třeba paní Dobromila Magdalena Rettigová, jejíž slavná kuchařka obsahuje dokonce i podrobný recept na chleba s máslem, a která navíc (už jsme si o tom taky říkali) napsala i knihu Kafíčko, aby si ho lidé mohli vařit doma a nemuseli chodit do kaváren, kde by mohli být nadobro zkaženi zlovolným žvaněním novin. Jak už víme, pan notorický exministr se sice neprovdal za právníka, ale jinak o právu naštěstí ví přesně tolik, jako obě zmiňované právnické paničky.

Nejlepší zákony totiž stejně pocházejí z pera těch, kdo o právu mnoho neví. Můžeme si třeba připomenout nový občanský zákoník, ale i jiná velká díla. Laskavý a milý kníže Břetislav, který právníkem rozhodně nebyl, už před více než tisíci lety přišel ve svých Dekretech (z roku 1035) na to, že k odsouzení postačí u některých provinění jen pouhé obvinění, a dodnes se tím důsledně řídí laskavá a milá notorická paní komisní.

Proč bychom si tedy připomínali nějakou Angličanku, jež navíc měla ráda právníky (nebo aspoň jednoho)?

Máme přece neskutečná díla, úžasné fikce plné nepřekonatelné fantazie, jako třeba články, projevy a dopisy notorické paní komisní. Vezměme jen ono psaní z letošního 19. března, v němž vysvětluje, proč její zájem je veřejným zájmem (už jsme o něm psali mnohokrát). Kam se na to hrabe jakékoli jiné sci-fi?

Podle arizonského zákona oslové nesmí spát ve veřejné vaně, tak proč bychom si my nemohli uzákonit, že veřejným zájem je zájem notorické paní komisní?

« Zpět