Víkendové zamyšlení

Občas stojí za to se na chvilku zastavit, nedechnout se a zamyslet se v klidu nad minulým děním, jež v kvasu a chvatu všedních dnů nemůžeme dostatečně ocenit, ba ani vychutnat.

Kdyby se například každý jen trochu normální člověk v době, jíž jeden renomovaný advokát trefně označil jako plzeňské třeštění, namísto toho, aby s významně pokleslou čelistí (a tudíž ústy dokořán) zíral, co všechno ještě dokážou tak zvaní učitelé na svou vlastní školu nakydat, a nesázel se přitom, kde (a zda vůbec) se zastaví jejich fantazie při usilovném vymýšlení sice dokonce technicky neproveditelných, leč hrůzně děsivých, pochybení, na okamžik zamyslel (sakra, vždyť to, co se tvrdí, není ani technicky možné), nemusel by dnes podobně zírat například na překvapující zjištění, že prý žijeme v nejrozhádanější zemi Evropské unie.

Už jsem psal o tom, že existují země zaslíbené, kde mají mývalové a dokonce i leguáni více práv nežli třeba politici a jejich novináři dohromady (podle jedné sprostonárodní paní poslankyně ovšem některým politikům nepatří jen novináři, ale třeba i justice, tak například nám prozradila, že díky panu plzeňskému exděkanovi je justice plně k dispozici hodným západočeským kmotříčkům).

Zatímco se v obskurních pralesních kotěhůlkách mývalové, leguáni, ale i vrány, opice nebo papoušci potloukají po univerzitních i jiných chodbách a ukradnou tam pochopitelně na co přijdou, politik se v těchto končinách nemůže k vysoké škole přiblížit ani zdálky, natož aby se na jejích chodbách potloukal a ještě ke všemu chápal moci.

U nás je opak celkem smutnou pravdou. Na fakultní chodbě totiž nezavadíš o mývala či leguána (opičící se papoušci a opice by snad nemuseli být až tak nedostatkoví), zatímco aktivní politici se tam prohánějí jako doma (že by nám snad mělo být útěchou, že přece jen usilují o podobnost s civilizovanými státy, takže se tam chovají jako mývalové, leguáni, vrány, opice atd., neboli seberou na co přijdou?).

Nejvíc jsem pobavil své zahraniční kolegy tím, že jsem jim vykládal, že náměstek ministra (že spravedlnosti je definitivně přesvědčilo, že musí jít o vtip) píše pro vysokou školu dopisy o správním řízení, které by ona vysoká škola měla vést se studenty. Od té doby platím za skoro takového nenapravitelného recesistu a nepřekonatelného šprýmaře, jako kdybych z prastarých textů sestavil prapodivnou nesrozumitelnou koláž a vydával ji za moderní zákoník.

Mezi pobavenými poklepy na čelo mi oni renomovaní kolegové úsměvně dávají najevo, že na takovouhle zjevnou ptákovinu mi opravdu nenaletí, protože v žádné civilizované a zřejmě ani nepříliš civilizované zemi studium neprobíhá podle správního řádu (učitel nepředvolává žáka k tabuli úředním předvoláním, nenechává ho předvést policií, pokud se příliš courá, ba ani ho za to nepokutuje, ani nerozhoduje v třicetidenní lhůtě písemným rozhodnutím o žákově žádosti, zda může na toaletu), ale hlavně náměstek ministra si v civilizované zemi nemůže přivydělávat ani jako písařka, ani jako rytec, ani jako jiný tvůrce psaných textů.

Asi by nás nemělo zas tak moc překvapovat, že jsme sousedními zeměmi vnímáni jako názorný příklad, jak nefunguje (a nemá fungovat) demokracie (přičemž dosavadní italský rekord se ocitá ve velice vážném ohrožení).

« Zpět