Vnitřní nepřítel, aneb Lombrosovská

Vnitřní nepřítel se obvykle od normálního nepřítele nepozná, chová se totiž úplně stejně.

Notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti slavně a hlavně drtivě a přesvědčivě zvítězil ve volbách (na mandáty dokonce 15:15), a přece podle některých médií hejtmanem nebude (jiná média o tom stále ještě taktně mlčí, co kdyby přece jen pan exministr nějakou dírou prolezl?).

Přitom má vzhledem k přesvědčivosti svého vítězství na funkci nepopiratelné právo, ba dokonce jednoznačný nárok, a měl by ji tudíž získat stejně, jako přece získal premiérskou židli po parlamentních volbách v roce 2010 tehdejší předseda dnes největší opoziční strany (shodou okolností taky Jiří P., i když ing.). Ten taky vyhrál volby, koalici taky nesestavil, protože do ní s ním nikdo nechtěl, prostě prakticky stejná situace.

Za tak skvělé vítězství (posuďte sami: 15:15!) by ostatně pan exministr neměl získat jen jednu hejtmanskou funkci (a plat), ale raději hned několik. Nejradši všechny (aspoň ty platy).

Už je to tak: někdo se prostě rodí transparentní, korektní a protikorupční, a jiní zase naopak.

Zkuste si představit, že by se někdo prostě s příslušnou úřednicí domluvil na akreditaci pro nějakou školu za to, že do jejího vedení prosadí osobu, se kterou se dotyčné úřednici dobře popíjí.

Úplatek protislužbou? Hnusná korupce?

Ne, pokud to provádí někdo, kdo je zrozen k boji s korupcí.

V monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube se notorický pan exministr chlubí právě tím, že dohodl akreditaci (a navíc i mediální pochvalu!) pro plzeňská práva jen a jen za zvolení profesora, s nímž se paní komisní dobře pije. Krásný, ba přímo učebnicový, příklad transparentně protikorupčního jednání.

V instituci pojmenované po nezapomenutelném, skvělém panu doktoru Motejlovi, který coby nefalšovaný gentleman měl pro paní komisní jen výrazy, jimž nikdo nerozumí (Ahmar katha ath nán, pravil totiž, z čehož se mi podařilo pracně rozluštit jen „zrzavá,“ a to podle naléhavé rady pana Motejla daleko po dvaadvacáté hodině), rozděluje paní komisní miliony právě těm, kdo tam sedí vedle ní.

Byla by to jistě skutečně hnusná korupce, kdyby to neprováděla tak skvělá protikorupční bojovnice.

Tak jako v řadách bojového předvoje dělnické třídy působila podle vlastního prohlášení jako vnitřní nepřítel, který sice sdílí některé leninské zásady (zejména: komise nevyšetřuje, ale zneškodňuje, jak pravil velký Vladimír Iljič), avšak jinak pod rouškou poctivé a iniciativní soudružky bojuje za mír a kapitalismus, tak i v řadách korupčníků se skvěle maskuje jednáním pro ně naprosto typickým.

Na první, ba ani jakýkoli další, pohled se to sice poznat nedá, ale někdo prostě je k boji proti korupci zrozen.

Takže pan Lombroso, podle kterého zločince určuje jeho vzhled, zejména ustupující čelo i brada, vysunutý pysk a odstáté uši, měl nakonec asi pravdu (i když jeho myšlenka, že zločinci málokdy mívají plnovous, zřejmě nebyla tak docela správná).

Cesare Lombroso například charakterizuje rozenou pachatelku jako ženu, která nemá ráda mladé lidi, má zálibu v ovládání druhých a počíná si razantně jako muž, skrblí, avšak přitom často holduje alkoholismu.

Pravda sice je, že britští badatelé Pearson a Goring přišli puntičkářskými měřeními na to, že nejčastěji se popsaný vzhled a vlastnosti vyskytují u politiků. Ale to už je jen taková drobnost.

« Zpět