Vocativ

Člověk je tvor omylný, o mně to platí přinejmenším dvojnásob, a tak se Vám musím omluvit za své fatální omyly. Trapně jsem spočetl počet vyučujících docentů a profesorů na plzeňské filozofické fakultě, vydělil ho mechanicky jejich osmi studijními programy a vyšlo mi 2,5, což je právě ten omyl. Omlouvám se opravdu upřímně, že jsem Vás mystifikoval, že by snad plzeňští filozofové měli na jeden studijní program 2,5 docenta či profesora. Opravdu to tak není.

Jedna velmi vážená a milá kolegyně totiž při ověřování mých, údajně neuvěřitelných, tvrzení z oficiálních dokumentů univerzity zjistila, že plzeňská filozofická fakulta má osm akreditačně uznatelných profesorů a čtyři stejně uznatelné docenty, což je pravděpodobně celkem dvanáct (ovšem kdyby to počítal pan náměstek ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti, podle toho, co čtete, který pod univerzitním č.j. R-377–10, R-373–10 a dalšími spočetl, že 5:2=6, zřejmě by vyšlo docela jiné číslo). Pokud se ovšem přidržíme tupé, nenápadité tradice, podle které přece jen 8+4 bývá dost často dvanáct, vidíme zcela jasně, že (12:8), že plzeňským filozofům nestačí akreditaci 2,5 docenta či profesora na studijní program, a že jsem se tudíž hrubě mýlil. Zatímco plzeňským právům nestačí na jejich studijní program právo a právní vědy ani 26 docentů a profesorů, hřejí se filozofové na mohutné akreditační hrudi nikoli s 2,5 docenta či profesora na studijní program, jak jsem se mylně domníval, ale dokonce s 1,5 docenta či profesora. Není tedy paní komisní na filozofy osmkrát hodnější než na právníky, ale skoro osmnáctkrát.

Je ovšem skvělé, že paní komisní, byť jen jako pouhý řadový občan, prohlásila, že je třeba s něčím podobným definitivně skoncovat.

Ačkoli nás média zahlcovala zprávami, jak pěkně jedna občanská komise včera psala panu nejvyššímu státnímu zástupci, ve skutečnosti mu totiž psalo pár obyčejných, řadových občanů („činíme tak proto, že Akreditační komise nemá k takovému rozhodování zákonné zmocnění,“ napsala paní komisní & spol.).

Ovšem především napsala, že správní orgán musí postupovat ve stejných případech shodně. Paráda, chtělo by se zvolat, protože tím mají přece plzeňská práva akreditaci dvakrát jistější, nežli práva olomoucká, a osmnáctkrát jistější, než plzeňská filozofie, a tak pořád dál.

Jenže nesmíme zapomínat na to, že jsou i tací, kteří jsou jednou úředníci, jednou politologové a jednou obyčejní řadoví občané (tento stav rozpolcení či rozštěpení osobnosti, neboli schizofrenie, se hebrejsky řekne: mešuge).

A paní komisní nepsala bohužel své psaní jako paní komisní, protože to by odporovalo zákonu, ale jako tuctová občanka. Rozdíl je zřejmý na první pohled: zřejmě právě proto, aby bylo patrné, že jde o psaní zcela tuctového občana, byl text podnětu vybaven hrubkami, které by se v úředním dokumentu nikdy neobjevily.

Tak třeba psaní začíná vzletnými slovy: Vážený pane nejvyšší státní zástupce.

Tuším ze šesté třídy si matně vzpomínám, že pátým pádem (vocativem) oslovujeme a voláme: Vážený pane nejvyšší státní zástupče!

« Zpět