Volbu netřeba?

Nutnost volby je trýznivá. Ale jen pro ty, kdo si nedovedou poradit.

V návalu mnoha prohlášení mnoha nových ministrů a ministryň by neměla zapadnout poznámečka paní ministryně spravedlnosti, že do týmu na odstranění aspoň těch nejhorších pochybení v novém občanském zákoníku začlení i jeho autory.

Jaká jen děsivá muka těm dobrým lidem přichystala! Ostatně, posuďte sami:

Jsou totiž dvě možnosti, obě sice úplně úžasné, ale bohužel se poněkud vylučující.

Buď přezkoumají neodborné, ba až tupé, námitky špičkových právních expertů a s ministerským posvěcením radostně sdělí světu, co oni věděli už dlouho před tím, nežli nový zákoník vůbec začali psát, totiž, že ho sepsali skvěle a bez sebemenší chybičky, prostě výborně.

V minulosti celkem nedávné sice přiznali (v Bulletinu advokacie č. 11/2013, konkrétně na str. 32), že něco opsali z německých zákonů a něco zase z francouzských, takže máme v občanském zákoníku ustanovení § 1878 odst. 2 a § 1994, jež řeší sice úplně stejnou situaci, ale úplně obráceně.

Jenže kdo za to může? Přece ti Francouzi a Němci, kteří se nedovedli dohodnout, aby měli stejné občanské zákoníky.

Potvrdit, že v novém zákoníku není ani chybička by samozřejmě bylo krásné, leč má to nejspíš tu obrovitou nevýhodu, že by to asi bylo skoro zadarmo.

Co ale naopak?

Přiznat obrovské chyby, a to spoustu a spoustu děsivých chyb, by bylo nejen pravdivé, ale také velice výhodné.

Potom by totiž bylo možné pracovat na jejich odstranění dlouhé a předlouhé roky a pobírat za to už zase mohutný peníz, jak si v této souvislosti po zásluze zvykli. A protože by chyby nepochybně odstraňovali stejně kvalitně, oddaně, často a draze, jako je dělali původně (starého psa přece novým kouskům nenaučíš), bylo by záhy třeba odstraňovat chyby v nápravě chyb a potom zase chyby v nápravě nápravy chyb a tak pořád dál, takže by z toho vzešla tuze pěkná rentička.

Jsou to dvě pěkné možnosti, jenže se pohříchu vylučují. Ale jsou opravdu jen dvě?

Řešení hledej, jako vždy, v občanském zákoníku.

Přece podle jeho § 1751 odst. 2 odkáží-li strany v nabídce i v přijetí této nabídky na obchodní podmínky, které si navzájem odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu, takže například budeme mít sice s někým uzavřenou smlouvu, jen nebudeme vědět takové nepodstatné hlouposti, jako o čem, proč, za kolik a podobně.

A to by přece bylo úplně ideální. Páni autoři by coby členové VIP opravného týmu konstatovali, co věděli už dlouho před tím, nežli nový zákoník vůbec začali psát, totiž, že ho sepsali skvěle a bez sebemenší chybičky, prostě výborně,

ale současně by za tučný peníz doživotně bděli nad tím, aby se v něm opravdu žádné chyby nějak nečekaně neobjevily (a předem by mohli garantovat, že se neobjeví)!

« Zpět