Volební

Moudří nás poučují, že život je prapodivný paradox, protože se nejprve jako děti úporně učíme mluvit, abychom se potom stejně úporně učili raději držet hubu (jak moudře pravil právě těmito slovy Marcel Pagnol, spisovatel a člen Francouzské akademie věd).

Jak mi ovšem napsal jeden ze stovek studentů, od nichž se novopečenci úplně ještě na poslední chvíli pokusili školu očistit a kteří se zcela důvodně domnívají, že k tomu mlčet netřeba, i kdyby měl na vybranou mezi upřímným kopem do té části novopečence, jež usilovně uzurpuje funkcionářskou židli, či jiným podobně svobodným vyjádřením názoru na ně, a intenzivním celonočním studiem, stejně by se šel učit. Víte proč? Já už díky jeho psaní ano, pokud Vy ne, přečtěte si to, prosím zase dole v P.S.

Ti z kandidátů na děkana plzeňských práv, kteří nám prozradili své budoucí záměry, většinou psali o tom, že by na fakultu rádi vrátili přátelskou atmosféru, kterou byla až do loňska pověstná, nežli ji iniciativní novopečenci svými intenzivními pomluvami pokazili. Dokonce i stávající guru nepočetného metařského hnutí by z ničeho nic najednou rád navázal na předlouhou tradici kolegiálních vztahů mezi kantory a studenty (jež až dosud aktivně rozbíjel), přičemž nespornou a hlubokou upřímnost svého prohlášení neprodleně doložil povyhazováním stovek studentů, na které by asi sotva kdo jiný měl žaludek, zatímco on na rozdíl od jiných, sice potřebný, žaludek(či hned několik) měl, zato mu však nejspíš chyběla potřebná kompetence. Pokud v děkanských volbách zvítězí rozum (tedy někdo jiný, než novopečenský kandidát), stálo by asi za to obrátit se na nového pana děkana společným dopisem, aby tuto poslední křeč leštičského režimu revidoval. Nástřel takového psaní Vám předhodím ještě dnes.

Možná však je útěchou, i když asi hodně chabou, že nám všem novopečenci svými zajímavými kousky významně prodloužili život. Vědci totiž tvrdí, že minuta smíchu o pět, někdy dokonce až o deset minut, prodlužuje lidský život. Z hlediska studentů (kromě dvou nebo tří, případně jednoho pseudostudenta) i učitelů (opět asi kromě tří, tentokrát však možná i čtyř), ba i fakulty jako celku by samozřejmě zvolení novopečenského kandidáta byla tristní tragédie, ale protože smát se bláznům je zábava s obrovskou tradicí (už ve středověké Anglii se lidé za pár šestáků chodili smát bláznům v klecích, dnes i vzhledem k několikasetleté inflaci to máme sice za pár prohýřených milionů, ale zato školních), přinesla by nám taková volba nakonec možná i život věčný.

A tak nám prostě čas děkanských voleb na plzeňské právnické fakultě konečně nadešel (je sice pravda, že ani nejdelší hodiny nemají víc než šedesát minut, ale ty hodně nepříjemné jsou přece jen nějak delší). Už jsem na těchto stránkách napsal, že Gándhí kdysi dávno řekl, že dobrý právník se pozná podle toho, že smiřuje lidi, ne naopak. Doufejme proto, že z děkanských voleb vyjde opravdu dobrý právník, tedy právník v onom Gandhíovském chápání (což by ovšem tím pádem musel být někdo jiný, nežli člen stávajícího novopečenského vedení).

P.S. Protože nejdřív práce, a teprve potom zábava.

« Zpět