Vtip století

Pro začátek díky za milou počtářskou výtku. Napsal jsem, že univerzita nakonec vydumala (vymyslela, vytvořila) nějaké pochybnosti u čtyř či pěti svých právnických absolventů, ale že se jí pořád nechce zdůraznit, že to znamená, že cca 99,8% všech jejích právnických absolventů ve svém studiu nijak nepochybilo. Samozřejmě je to špatně.

I kdyby na právech končilo jen 300 absolventů ročně (někdy jich bylo mnohem, i o stovky, víc), představovalo by těch pět nejspíš náhodně vybraných obětí jen 0,016%, takže i podle neobjektivních, podjatých a zlovolných odebíračských pseudozjištění řádně studovalo 99,984% všech plzeňských právnických studentů (vážně si myslíte, že takový výsledek najdete moc často?). Takže se pro změnu omlouvám, ale když se dlouhé měsíce musíte patlat s nesmyslnými výpočty typu 5:2=6 (pětičlenná komise je usnášení schopná za přítomnosti nejméně poloviny, to jest, ovšem jen podle plzeňských hanopisů, šesti svých členů), prostě snadno ztratíte i poslední zbyteček svých (přiznám se, že nevalných) početních dovedností.

Historie nás učí (a proto je to taky historie učitelka, neboli latinsky historia magistra, i když navzdory tomu, že je magistra, nemá diplom, takže jí ho žádný nenechavec nemůže sebrat, ostatně stejně jako nikomu jinému), že velcí klauni opouštějí scénu s posledním velkým vtipem, jemuž se příští generace nejen klaunů, ale i diváků, ještě dlouho smějí a s úctou a nostalgií na ně vzpomínají. Samozřejmě jsou i tací, jejichž vystoupení příliš nepobavila a na jejichž poslední vtípek, stejně bídný jako ty předchozí, se vzpomíná s úlevou, že už ta otrava konečně končí či skončila.

Několik špatných šprýmařů nás dlouhé měsíce bavilo opakováním špatných vtipů. Jenže opakovaný (dobrý) vtip přestává být vtipem, zatímco opakovaný špatný vtip se jím soustavným opakováním rozhodně nestane.

Dnes již bývalý pan rektor se dlouho pokoušel o cosi velice podobného objektivnímu pohledu na intenzivní pomlouvání studentů, absolventů a učitelských kolegů několika pseudokantory, odhodlanými raději diktátorsky panovat na zostuzené škole, než jen učit na škole prestižní a uznávané.

Možná to bylo z vrozené slušnosti, kterou jsem mu vždy přisuzoval a přisuzovat budu.

Možná jen, jak sám několikrát podotkl, nechtěl trávit jen kvůli nezřízené ctižádosti bývalých novopečenců zbytek života v mundúru z pruhů.

Ať už ho ohlodalo dlouhodobé působení odebíračů, kteří dobře ví, že bez sežrání aspoň několika jakkoli vybraných obětí budou za totální pitomce už navždy, nebo ho osvobodil sice nezákonný (a jistě jen omylem přiznaný) příslib beztrestnosti na schůzce s novým šéfem žalobců, začal se nakonec věnovat novému zajímavému sportu: počátkem každého měsíce prohlásil, že poslal jeden, dva či až čtyři (kupodivu pořád ty samé) dopisy.

Nicméně rozloučení se odehrálo ve stylu skutečně velikém. Celou dobu se pomlouvaní a napadaní absolventi bránili, že na studium na vysoké škole se nevztahuje správní řád. Nakonec v poslední křeči bývalí novopečenci ještě povyhazovali necelé čtyři stovky studentů, kteří se následně domáhali, aby nezákonný (nepodepsaný atd.) paakt, který jim hrozí zničit život, pan rektor v přezkumném řízení zrušil.

Odpověď je hodna největších komiků v dějinách našeho jinak neveselého světa. Autoři antických komedií, resp. drť jejich kostí kdesi v hlíně, se svíjí závistí přímo nesnesitelnou. Cože to napsal bývalý pan rektor oněm nešťastným studentům (cituji doslova, neboť ani já nějak nemohu uvěřit svým očím): „…ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách použití správního řádu vůbec vylučuje.“

Victor Hugo, jehož lidská zloba a závist kdysi vyhnaly na dlouhé roky do vyhnanství, by napsal: Rozloučení vtipem století!

« Zpět