Vývěr

Synonymem pro slovo: vyvěrat jsou termíny: tryskat, stříkat či prýštit.

Existují věci notoricky známé a nezpochybnitelné. Například že noviny mají vždycky a ve všem pravdu. Což si ostatně sami můžeme snadno ověřit: na začátku letošního července slunce ani nezahlédneme, nový občanský zákoník je vydařené dílo atd., atd.

Minule jsme zavrhli netvůrčí metodu hledání totálně nepovedeného paragrafu v občanském zákoníku, která je sice neomylná (vždycky najdeme totálně nepovedený paragraf), ale přece jen poněkud jednotvárná (šlo o namátkové píchání do textu zákoníku, podle libosti špendlíkem, prstem či dokonce o píchání zcela imaginární). Ovšem metoda hledání nepovedeného paragrafu podle data je zase nesmírně zrádná.

Pravda, 1.7. vypadala velice slibně. Podle § 1 odst. 1 nového zákoníku můžeme směle uzavírat smlouvy o sexuálních službách, ba nejspíš i nájemných vraždách (protože to všecko zakazuje jen veřejné právo a podle onoho § 1 odst. 1 je realizace soukromého práva nezávislá na právu veřejném), a pokud přitom zůstaneme dostatečně konkrétní, zůstaneme i dokonale poctiví (neboť podle § 7 se má za to, že kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě). Jenže to bylo 1.7.

Druhého už je to o dost horší. Ne snad, že by § 2 nového občanského zákoníku nebyl totálně nepovedený. To samozřejmě je.

Ale na druhé straně autoři onoho veledíla právě v tomto ustanovení poněkud masochisticky popírají své vlastní základní cíle a myšlenky. Podle § 2 odst. 3 nového občanského zákoníku totiž použití právního předpisu nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti (urážející obyčejné lidské cítění). A přitom sama nutnost číst onen moderní staročeský zákoník je krutostí vůči všem lidem se smyslem pro moderní český jazyk, případně český jazyk vůbec, o lidech se smyslem pro právo a spravedlnost nemluvě.

Ledaže bychom podcenili onu obezličku na konci („urážející obyčejné lidské cítění“). Nějaký ten mediální, případně skutečný lynč, který cítění vhodně rozzuřeného davu neuráží, je samozřejmě plně v souladu s § 2 odst. 3 nového kodexu (jak nám jeho autoři při různých příležitostech radostně předvedli).

Jen se podívejte na tu krutou past v § 2 odst. 2! Podle něj se totiž nikdo nesmí dovolávat slov zákona proti jeho smyslu. Stačí tedy uhádnout smysl nového občanského zákoníku, a nemusíte se trápit čtením tří tisíc nesrozumitelných paragrafů v dávné staročeštině, protože nikdo se přece nesmí dovolávat slov zákona proti jeho smyslu (takže netřeba znát slova, jichž se stejně nemůžete dovolávat, postačí jen poznat smysl). Ale právě v tom je krutost oné rezavé pasti, neboť jen vzbuzuje lichou naději, že se nebudete muset prokousávat tisíci a tisíci podivných ustanovení.

Nic takového, holenkové! Co je nesmyslné, žádný smysl nemá. A protože nemá-li něco smysl, nemůžete ho najít, není se čeho dovolávat proti slovům zákona a je třeba pěkně biflovat, biflovat a biflovat. Ostatně to přece učil už Lenin (učit se, učit se, učit se).

Svitne nám nějaká naděje aspoň toho třetího?

Taky jste si mysleli o všemožných paragrafech nového kodexu, že se zrodily za depresivně temných nocí mezi těžkými nočními můrami? Že je vyplodily úporným úsilím zpocené hlavy povzbuzené ovšem vhodnými životobudiči?

Podle § 3 odst. 3 nového zákoníku však tomu tak není. Onen zákoník, jakož i zbytek soukromého práva totiž tryská, stříká či alespoň prýští (slovy zákona: vyvěrá) z obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva. Kdo by to řekl, když to čte, že?

« Zpět